Morálka daňového chování

Je možné v tomto kontextu hodnotit firmy spíše z morálního než ekonomického hlediska? Jedná se o velmi důležitou a komplikovanou otázku, jež se dotýká samotné podstaty vztahu mezi firmami a veřejností. Odpověď na ni vyžaduje porozumění mnoha oblastem: co dělá firmu firmou, jak funguje daňová legislativa a kdy a jak je vhodné něco morálně hodnotit. Poslední bod je sporný, nicméně většina lidí se shodne na tom, že zásadní je čestnost a poctivost. Morální soudy bychom tedy možná měli vynášet pouze v rámci těchto standardů.

Firma vlastní majetek a zdroje (aktiva), ale potřebuje lidi (svoje ředitele a zaměstnance), aby mohla aktiva spravovat a využívat pro svoje účely, kterými se obvykle rozumí udržení a zvýšení hodnoty těchto aktiv. Daňová legislativa dané země stanovuje zdanitelný příjem. Část zdanitelného příjmu vytvořeného firmou jde státu, který ho použije k poskytování veřejných statků a dalších věcí, jež mohou být nezbytné pro fungování firmy. Povinnost platit daně se tedy konkretizuje jako snížení hodnoty aktiv, která firma vlastní.

Vymezením zdanitelného příjmu vytváří daňová legislativa rovněž možnost volby. Pečlivé posouzení legislativy umožňuje identifikovat různé organizační struktury, jejichž případné uplatnění v praxi může vést ke snížení daňové povinnosti. Například pokud si firma vybere strukturu A, bude se na ni vztahovat daňová sazba 1 000, ale při výběru struktury B to bude jen 100. Obě struktury představují zcela legitimní možnost. Jak je tedy možné nahlížet z morálního hlediska negativně na to, že si firma vybere daňově výhodnější strukturu, když mají její ředitelé zákonnou povinnost udržovat nebo zvyšovat hodnotu firemních aktiv?

Ředitelé a jejich poradci totiž skutečně mají právní a morální povinnost se podrobně zabývat daňovou legislativou, aby mohli vyhodnotit nejen to, kdy se daň má zaplatit, ale i to, kdy se zaplatit nemá. To naznačuje, že firma a její daňoví poradci jsou oprávněni (z hlediska práva i morálky) jednat tak, aby získali výhodnější daňové postavení. Přesto mohou nastat situace, kdy firma platí vyšší daně, než by vzhledem k možné alternativě musela – například pokud hrozí, že bude mít horší pověst, a tím pádem nižší hodnotu, když zákazníci nebudou schvalovat její daňové chování.

Znamená to, že pro čistě morální hodnocení daňového chování firmy už zde není prostor? Morální rozměr je rozhodně i tak relevantní. Daňová legislativa a organizační struktury firem mohou být komplikované a nejisté. Posouzení daňové legislativy předtím, než firma učiní rozhodnutí, a následná domluva s finančním úřadem na konkrétních daňových dopadech a zajištění souladu se zákonem vyžaduje, aby zástupci firmy vždy jednali čestně a poctivě. Daňové chování firem, jež se opírá o nízkou transparentnost nebo poskytování neúplných informací, postrádá tyto klíčové morální charakteristiky a po právu ho lze považovat za nemorální. Na druhou stranu se jen těžko ospravedlňuje negativní morální soud firmy, která si vybrala organizační strukturu s nižší daňovou povinností, učinila-li tak poctivým a čestným způsobem.