Jak z dětí vychovat génie? Napoví experiment Polgaria

Táta nebyl (takový) psychopat

Manželství založené na společném experimentu na dětech, obraz holčiček, které se celé hodiny hrbí nad šachovnicí, a velká postava Lászla, jakéhosi doktora Frankensteina, jenž proniká do tajů geniality. Na tomto základě by bylo snadné vytvořit si představu spíše hororového než krásného dětství. Ale (nejen) Susan na svou výchovu vzpomíná v dobrém, jak znovu potvrdily její letos vydané paměti Rebel Queen: The Cold War, Misogyny, and the Making of a Grandmaster.

Při čtení této autobiografie mě přepadala myšlenka, proč to neudělali i moji rodiče, a nejsem jediná. Stejná otázka se vkrádala i Cathy Forbesové, která napsala neautorizovaný životopis sester Polgárových The Polgar Sisters: Training or Genius? Forbesová po letech přiznává, že její hlavní motivací bylo to, že Polgárovým záviděla. Protože jejich rodiče je všechny dostaly na elitní úroveň v intelektuální disciplíně považované za mužskou doménu. Susan dokonce dobyla ženský šachový trůn (mistryní světa byla v letech 1996 až 1999) a spolu s Judit se staly vzorem pro další generace žen i mimo „královskou hru“.

Experiment se zdařil i přesto, že László ani Klára neoplývali penězi a jejich snahy torpédovaly maďarské komunistické úřady. Navíc sám László nebyl silným šachistou, přesto dokázal být vynikajícím učitelem šachu. Hlavně díky pochopení, že zejména u dětí je nejdůležitější pracovat s motivací.

Susan v říši divů

Podle jejího líčení si Susan i její sestry samy vybraly obor, v němž měly dosáhnout vynikajících výsledků. László ani Klára jim nic nevnucovali, čekali, kde se objeví jiskra, a teprve pak vědomě založili oheň. V případě Susan stála na počátku téměř náhoda, když v otcově kanceláři našla zapomenutou šachovnici. Chtěla hrát a v prvních fázích bylo udržování a podněcování této touhy hlavním účelem experimentu.

Čtyřletou Susan nejvíc fascinoval jezdec, a László proto nechal lekci o pohybu s touto figurkou až na konec učení základů šachu. Tímto způsobem trénoval své dcery celá léta: nové informace, které jim předával, byly odměnou a zároveň něčím, na co děti dychtivě čekaly, hnány vrozenou a šikovně podporovanou zvědavostí. Odměnou byly i samotné partie, bleskové šachové turnaje hrané po tréninku, nebo noví soupeři, jako tehdy, když László vzal malou Susan poprvé do městského šachového klubu.

Největší motivací se ale brzy stala další a další vítězství. Sestry Polgárovy byly úspěšné vlastně od chvíle, kdy se objevily na šachové scéně. Susan se rychle ukázala jako hvězda i v klubu plném starších mužů, kteří se Lászlovi zprvu smáli a považovali ho za blázna, když jim přivedl svou dcerku.

Brzy poté, v roce 1973, Susan jako černý kůň a nejmladší z účastníků (čtyřletá!) vyhrála svůj první turnaj a vzápětí i dívčí část mistrovství základních škol. Jak sama píše: „Už jsem byla zamilovaná do šachů, teď jsem se zamilovala do vítězství.“

Války kvůli školám i sexismu

Asi každého baví překvapovat ty, kteří v nás nevěří. Když se ale ukáže, že nám nevěří skoro nikdo, zejména ti, na kterých jsme nějak závislí, může se to, co bylo vzrušující, změnit v noční můru. Velký talent, dívka ve světě mužských her, rodina s nekonvenčním přístupem k výchově – to se úřadům nelíbilo.

K šachům ale patří bojovnost a tu Polgárovi prokázali i v životě. László a Klára museli vést války dvě: aby mohli Susan vzdělávat sami doma a aby se mohla účastnit mužských turnajů, když ty ženské už pro ni byly slabé. A to bylo ještě za železnou oponou – se všemi omezeními, která z ní vyplývala.

Když si László vyměňoval nekonečnou korespondenci s úřady, vláda proti němu použila sovětské metody. Rodinu se pokusila zastrašit – napřed hrozbou následků za údajné zneužívání Susan, pak neoprávněnou návštěvou ozbrojených policistů v jejich bytě. Polgárovi ale neustoupili a později obdrželi povolení, že mohou všechny svoje děti učit doma.

Prolomení genderových bariér bylo snad ještě náročnější, protože šlo o válku globální. Dnes má většina šachových turnajů jako nejsilnější skupinu tzv. Open, které se mohou účastnit muži i ženy. V Susanině době se však téměř všechna mistrovství hrála odděleně podle pohlaví. A mistrovství světa byla mistrovstvím mužů. V tomto kontextu dostala Susan podpásovku: vyhrála turnaj, jehož vítěz získával právo zúčastnit se série střetnutí, z nichž vzejde vyzyvatel mistra světa. Jenže padl verdikt: protože je žena, Susan do zápasů o vyzyvatele nepostoupí.

Ženy musí jít po větrné cestě

Až po letech Susan do tzv. kvalifikačních zápasů kandidátů vpustili. Vybojovala v nich vysoké skóre, byť nestačilo na to, aby právě ona změřila síly s mistrem světa. Na základě této zkušenosti přišel později László s vlastní teorií, proč tak málo žen proniká na (nejen) šachový Olymp: „Existují dva způsoby, jak se dostat na vrchol. Jedním je cesta, která vede přímo do kopce pod nejstrmějším úhlem, což umožňuje velké skoky vpřed. A pak je ta, kde stále fouká vítr, kde musíte jít klikatě, pomalu a jen doufat, že se vám to jednoho dne podaří. Ženy musí vždycky jít po této větrné cestě.“

Větrem ošlehaná Susan nakonec bitvu po bitvě vydláždila cestu ženám v mužských turnajích. Svými úspěchy dokázala nepřátelsky naladěným funkcionářům, že je vlastně maďarským národním pokladem. Umetla tak hvězdnou dráhu své sestře Judit, nejslavnější a nejspíš i nejsilnější šachistce v historii – jako jediná žena překročila výkonnostní rating 2 700 ELO bodů a minimálně jednou porazila jedenáct exmistrů světa.

Judit měla všechno. Podporující rodinu se zkušenostmi v domácím vzdělávání, nesporné intelektuální a charakterové vlohy a také již neomezené možnosti hrát s těmi nejlepšími. Velice jí pomohli i špičkoví osobní trenéři, mezi něž patřili i exmistři světa Michail Botvinnik a legendární Bobby Fischer. Údajně byla navíc pracovitější a šachy ji fascinovaly ještě více než její sestry, a tak se v roce 2004 vyšplhala na mužském i ženském šachovém žebříčku na 8. místo na světě. Právě díky ní se Garry Kasparov, možná nejlepší šachista všech dob (před Magnusem Carlsenem), změnil z šachového mizogyna na velkého zastánce ženských talentů. 

Miniaturní verze života

Susan mezitím vyzrála v nesmírně vyrovnanou, byť do jisté míry asi i cynickou ženu. V roce 2002 založila nadaci Susan Polgar Foundation, která mezi mládeží popularizuje šachy, protože rozvíjí schopnosti užitečné i ve škole a v práci. „Šachy jsou miniaturní verzí života. Abyste byli úspěšní, musíte být disciplinovaní, vyhodnocovat zdroje, zvažovat zodpovědná rozhodnutí a přizpůsobovat se změnám okolností,“ cituje Susan web nadace, která sponzoruje šachové akce pro dívky i obě pohlaví.

Susan se stala smířlivější k výhradně ženským turnajům, které dříve s Judit většinou bojkotovaly. Nyní v nich vidí způsob, jak nalákat k šachovnici více žen. Za nejdůležitější považuje, aby účast v čistě ženských soutěžích byla volbou, nikoliv jedinou možností.

Susanina autobiografie se čte trochu jako politický thriller, trochu jako pojednání o emancipaci, třebaže se žádná ze sester nepovažuje za feministku. Genderová otázka je ale stále na stole: Proč jsou Susan a Judit ojedinělým zjevem, ba zjevením? Proč je i nyní, když už vyjezdily stopy, pořád relativně málo excelentních šachistek? Možných odpovědí je poměrně dost, jenže málokteré jsou imunní vůči obviněním ze šovinismu nebo naopak přepjatého feminismu. Nejvíce mě přesvědčuje vysvětlení prostou statistikou: špičkových šachistek je (mnohem) méně než špičkových šachistů, protože je (mnohem) méně šachistek než šachistů. Je snazší najít excelenci mezi tisícičlennou skupinou než mezi stočlennou. A platí to v jakémkoliv sportu či vědeckém oboru.

Najít svou vášeň

Na závěr nakousněme jinou provokativní „kantovskou“ otázku: Jakkoliv je příběh Polgárových inspirativní, bylo by rozumné chtít, aby se model jejich výchovy stal častěji používaným, či dokonce univerzálním? Myslím, že spíš ne. Dnešní systém je k domácímu vzdělávání sice vstřícnější, ale jen hrstka rodičů si na něj troufne, což považuji za naprosto pochopitelné. Problémem nicméně zůstává, že vytvářet či rozvíjet velké talenty běžné školy stále moc neumí.

Výchovy à la Polgaria nebylo ale třeba ani v rodině Cvekových, kde vyrostli intelektuálně velice zdatní bratři Robert a Boris. Robert je šachový velmistr, trenér a publicista. Jako chlapec zvítězil na mistrovství republiky v šachu do 12 let. V dospělosti začal hrát v extralize za nejsilnější tým 1. Novoborský ŠK, s nímž opakovaně vybojoval titul mistra ČR i zlatou a bronzovou medaili v Evropském poháru klubů. Byl také členem národní reprezentace na olympiádě v Turíně v roce 2006. Boris je chemik, filozof a vysokoškolský pedagog se dvěma tituly Ph.D., který publikoval i v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů Nature.

„Měli jsme normální výchovu, rodiče nás nicméně vedli k četbě. Otec byl básník a šachista. Na začátku ale vůbec nevěřil, že i já bych mohl hrát šachy. Hlavně proto, že jsem byl velmi neposedné dítě. To ukazuje, že na povaze nemusí až tak záležet. Klíčem vždycky je, co a nakolik vás bude bavit,“ říká Robert. „Mě hraní chytlo, figurky byly jakousi armádou, což mě fascinovalo. Borisovi šachy tolik neučarovaly. Začaly ho víc zajímat knihy, hodně se do nich nořil, pustil se i do vlastního psaní, takže se logicky nadchl pro vědu. Opravdu tedy rozhoduje, co člověka hluboce baví, v čem najde svou vášeň,“ uzavírá.