Jak se jim daří stále oslovovat veřejnost, kterými projekty pomáhají dětem a proč jsou příběhy důležité v novinařině i charitě, vypráví Jolana Voldánová, ředitelka Nadace Charty 77, nejstarší české nadace, jejíž sbírka Konto Bariéry funguje nepřetržitě od začátku 90. let.
Dnes je sbírek přehršel, jak poznat ty důvěryhodné?
V Česku působí zhruba 3 000 různých nadací, fondů a charit. Vyznat se ve všech je těžké. I my občas narazíme na problematickou organizaci, která něco slíbí a nesplní. Dárcům proto říkám: přispívejte organizacím, které jsou transparentní, mají jasně nastavená pravidla, tradici a dobré jméno. Příjemcům zase říkám: vybírejte si organizace, které mají dostatečné zázemí pro to, aby vám dokázaly pomoct, a mají přehledně popsáno, na co, komu a podle jakých pravidel přispívají.
Co stojí za úspěchem vaší nadace?
Byla tou první, kdo učil Čechy charitě, a bylo to díky úplně první sbírce před zhruba 35 lety – jmenovala se Konto Míša. Tehdy 12letý Míša potřeboval nutně operaci mozku, bez které by nepřežil. Jediné místo, kde se to dalo realizovat, bylo ve Švédsku, protože tam měli gama nůž. Smyslem sbírky bylo aktivovat lidi po celé zemi, jelikož bylo třeba vybrat spoustu peněz. Nakonec se vybralo tolik, že Míša mohl odjet na operaci, a navíc se mohl koupit první gama nůž i do Česka. Na tuto první celonárodní sbírku potom navázalo Konto Bariéry, s nímž je spojena novodobá historie nadace.
Jak se vám daří stále mobilizovat veřejnost a oslovovat nové publikum?
Musíme se neustále snažit být aktivní, ale i atraktivní – rozvíjet sociální sítě, dávat o sobě vědět, přesvědčovat a ukazovat i mladým lidem, proč je důležité na charitu myslet. Ukazujeme, že pomoc dává smysl a že opravdu funguje. Žijeme příběhy a máme okamžitou zpětnou vazbu – někomu pomůžete a víte, že i s vaším přispěním bude jeho život kvalitnější, jednodušší. Díky tomu se už tolik netrápím těžkými osudy lidí, protože vím, že jim dokážeme život aspoň trochu zlepšit.
„Mladé motivujme k tomu, že když můžu, tak pomůžu.“
Teď je vaší misí pomáhat handicapovaným?
Ano, Konto Bariéry má pořád zhruba 40 000 pravidelných dárců. Díky tomu mohou lidé s handicapem žít plnohodnotnější život, protože jim přispíváme na nejrůznější kompenzační pomůcky, třeba vozíky nebo přídavné pohony. Vozíky jsou dnes daleko sofistikovanější, řada z nich se vyrábí na míru konkrétnímu člověku. Přispíváme i na sportovní a bionické protézy, sluchadla, chodítka, zkrátka na všechno, co konkrétní člověk s postižením potřebuje.
Dnes už neděláte jen sbírky. Do čeho by se veřejnost mohla zapojit?
Zrovna pořádáme už 11. ročník celorepublikového projektu s názvem Run and Help – běhání, které pomáhá. Nejčastěji se zapojují školy, ale i firmy a obce. Cílem je vybrat peníze díky dobrovolnému startovnému a z těch potom zaplatit sportovní protézy dětem se zraněním nebo vývojovou vadou. Letos běžíme pro desetiletou Elen a dva klučiny podobného věku, Kubu a Péťu. Všichni tři jsou velcí sportovci, ale kvůli handicapu potřebují speciální protézy, aby mohli například plnohodnotně jezdit na kole nebo lyžovat.
A jak se tedy lidé mohou zapojit?
Je to jednoduché: u nás v nadaci se mohou zaregistrovat, vybrat si čas, místo a jít si zaběhat nebo se třeba jen projít. A kromě příběhů, které představuje Konto Bariéry, si mohou vybrat i příjemce pomoci ze svého okolí, třeba spolužáka, kolegu nebo souseda na vozíčku, který například potřebuje nový vozík nebo zaplatit nákladné rehabilitace.
Můžete přiblížit finanční přínos projektu?
Loni se nám podařilo vybrat rekordní částku milion a půl korun. Z takových peněz většinou ještě něco zbude, takže pak samozřejmě kromě předem vybraných příjemců podpoříme i někoho dalšího.
Co jiného děláte pro mladé?
Středoškolákům a vysokoškolákům s handicapem dáváme stipendia financovaná z výnosu našich aukčních salonů výtvarníků, které pořádáme jednou za dva roky. Ročně podpoříme desítky studentů, každého v řádu desítek tisíc během školního nebo akademického roku. Pomáháme jim financovat náklady spojené se studiem, a tím pádem i šanci získat lepší práci. V posledním, 16. aukčním salonu se sešlo asi 450 děl od 370 výtvarníků, což bylo mimořádné. A dražba tehdy vynesla přes čtyři miliony korun.
Kdy se můžeme těšit na příští výstavu?
Čtrnáctidenní výstava je většinou spojena s vánočním časem, ta nadcházející bude letos na přelomu listopadu a prosince. Srdečně všechny zveme, přijďte se v tomto čase podívat do pražského Karolina. Na výstavu pak navazuje online aukce, a to ve spolupráci s renomovanou pražskou Galerií Kodl.
Poznáváte těžké lidské osudy. Pomáhá vám zkušenost novinářky?
Velmi. Já byla vždy příběhová. I když jsem v České televizi dělala zpravodajství, které je hlavně o faktech, tak jsem měla pocit, že když fakta doplníte konkrétním příběhem, daleko líp je lidé pochopí. A to se mi potvrzuje i tady v nadaci.
Takže zpracováváte a zveřejňujete příběhy klientů?
Ano. Je důležité, jak ten příběh napíšete, aby chytil za srdce, ale citově nevydíral. Je spousta lidí, kteří si o pomoc říct umí, ale také těch, kteří by ji strašně potřebovali, ale z různých důvodů si říct neumí. Nebo nechtějí, aby jejich příběh byl zveřejněn a tím se zviditelnil jejich handicap. Přitom potřebují mnoho peněz – na pomůcky, osobní asistence nebo rehabilitace. Ty jsou pro lidi s handicapem nesmírně důležité. Často je potřebují celý život, protože jim pomáhají udržet se v nějaké rozumné formě. Stejně tak je důležitý sport, který podporuje kondici i socializaci – s ostatními handicapovanými lidmi, ale i s těmi zdravými.
Příběhy nám pomáhají být vidět, upozorňovat na naši práci a v neposlední řadě i získávat nové dárce. Pomáháme stovkám lidí ročně, zveřejňujeme ale jen zlomek osudů našich klientů.
„Mladé motivujme k tomu, že když můžu, tak pomůžu.“
Nadaci vedete už dva roky. Co vám udělalo největší radost?
Že se nám podařilo přesvědčit některé firmy, aby navýšily objem své pomoci. A také že se před námi otevírají nové spolupráce. Velkou radost mám i z toho, že se začal rozvíjet projekt Senzačních Seniorů, který pomáhá trávit stáří aktivně.
Kdo jsou vlastně vaši dárci?
Mladá generace na nás také slyší, ale tradičně patří mezi naše hlavní dárce lidé kolem čtyřicítky a výš. Často s námi spolupracují už celá desetiletí. Máme spoustu příkladů lidí, kteří si před třiceti lety, když vznikalo Konto Bariéry, zřídili trvalý příkaz a dodnes nám každý měsíc posílají příspěvek. Češi jsou v tomhle skvělí. Vidíme to pokaždé, když se stane nějaká tragédie, která zvedne ohromnou vlnu solidarity. Příkladem můžou být loňské zářijové povodně. V tu chvíli se veřejnost semkla a pomáhala lidem zasaženým velkou vodou. Jen k nám do nadace doputovalo od malých i velkých dárců přes pět milionů korun, které jsme rozdělili mezi lidi s handicapem či seniory, kteří často přišli o všechno. Takže i mladé lidi bychom měli motivovat k tomu, že když můžu, tak pomůžu.
A co si odnášíte z dětství a mládí vy sama, co vás formovalo?
Když vztahy v rodině dobře fungují, je to největší dar a základ do života. Díky tomu pak může všechno ostatní plynout přirozeně. Mě do velké míry formovali i moji prarodiče. Moje pražská babička byla velká vypravěčka příběhů a děda zase skvěle znal pražské reálie, legendy, historii.
Mohly být příběhy vaší babičky počátek cesty k novinařině?
Ta cesta byla o dost klikatější. Když jsem dospívala, byli u moci pořád komunisti. Takže představa, že bych šla studovat novinařinu, byla nemyslitelná. K práci v médiích jsem se dostala trochu náhodou. Po revoluci byla obrovská poptávka po mladých lidech v médiích a já té šance využila.
A zase se to točilo okolo příběhů. Zjistila jsem, že dobře napsaná reportáž může být vlastně takový mikropříběh, který dokáže zaujmout. V redakci mi ze začátku mé kariéry říkali „Balzac“, protože jsem měla tendenci psát delší reportáže, než bylo zvykem. Ale pak jsem se naučila psát stručně, jasně, bez oklik, aby tomu každý rozuměl na první dobrou. V televizi je to podstatné, protože nikdo si zprávy nepustí dvakrát po sobě.
Jolana Voldánová
Bývalá dlouholetá oblíbená reportérka a moderátorka České televize. V roce 2021 působila jako mluvčí pro sčítání lidu. Podílela se na řadě benefičních projektů a moderovala charitativní akce. V roce 2023 převzala od Boženy Jirků vedení Nadace Charty 77, kde hledá nové cesty, jak otevírat důležitá témata a zviditelňovat příběhy lidí se složitým osudem.
Nadace Charty 77
V roce 1990 přinesla charitu do tehdejšího Československa. Navázala na práci v emigraci, kde původně podporovala signatáře Charty 77. Průkopnické projekty jako Konto Míša a později Konto Bariéry si získaly velký ohlas veřejnosti a nasměrovaly činnost nadace k systematické pomoci lidem se zdravotním postižením. Za svou existenci už nadace rozdělila mezi statisíce potřebných přes miliardu korun. Mottem nadace je „Pomáháme. Vždy. Všem.“.
