Mladé pálí drahé byty a stín devadesátek

Podle mladých má stát řešit hlavně nedostupnost bydlení a vysoké životní náklady. Ale jak?
Na možná řešení jsme se neptali. Ta by měli předložit primárně politici nebo odborná veřejnost a nejen mladí by si z nich pak vybrali. Když říkají, že to má řešit společnost nebo stát, dávají najevo, že si uvědomují strukturální příčiny těchto problémů, že je nevidí jako něco, co si může nebo má každý řešit individuálně. Mladé přitom netrápí jen nedostupnost vlastnického bydlení, ale i toho nájemního – bojí se, že nevydělají dost peněz ani na nájem. Zvlášť ti nízkopříjmoví nebo s horší výchozí pozicí v rodině. 

Souvisí to s dalším jejich silným strachem, že nezískají dobře placenou práci?
Ano, tato obava je největší u těch nejmladších (17 až 20 let), kteří ještě s trhem práce nemají osobní zkušenost. U starších už ta obava není tak intenzivní, i když nemizí. Souvisí to s tím, že podstatná část těch starších už práci má, a někdy i takovou, s níž jsou spokojení. Ale někteří se zase mohou bát, zda si ji udrží, ať už je (potenciálně) ohrožuje cokoliv – automatizace, prekarizace, škrty, přesouvání byznysů nebo rostoucí konkurence, někdy i ze strany cizinců.

Nízká kvalita vzdělávání je v prioritách mladých poměrně nízko, zhruba na stejné úrovni jako zdravotnictví a bezpečnost…
Nízká kvalita vzdělávání vystoupí jasně do popředí až v další otázce, když jsme se ptali, co by jim zlepšilo vyhlídky do budoucna. Tady se vzdělávání, resp. jeho modernizace, umístilo dost vysoko. Zdravotnictví mladí sami tolik nepotřebují, ale chápou, že pro jejich rodiče a obzvlášť prarodiče je doslova životně důležité a jednou bude i pro ně. Navíc kvalitní zdravotní péče je něco, čeho si lidé různého věku dlouhodobě na Česku velice cení, takže i mladí vyzdvihují význam vysokého standardu zdravotnictví a potřebu jeho zachování.
A důraz na bezpečnost souvisí i s aktuálními konflikty ve světě, které napříč generacemi přiživují pocit ohrožení, byť i nepřímého. Mladí jsou ve zvýšené míře vystaveni i dalším hrozbám, jako třeba šikaně, a to vše vysvětluje, proč akcentují i udržení bezpečnosti.

Proč 54 % mladých míní, že se ČR vyvíjí nesprávným směrem, a podle 29 % nesměřuje nikam?
Nejde o hodnocení celého polistopadového vývoje, ten je nahlížen většinou kladně. Skepse se týká spíš až dění zhruba po roce 2019. Je to hlavně důsledek série často vnějších šoků – pandemie, inflační vlny a války na Ukrajině – ale i toho, jak na tyto šoky (ne)reagovala tuzemská scéna. A odráží to i současnou nejistotu ohledně budoucnosti, zda nepřinese další krize. Zažili jsme jich v krátké době tolik, že se bojíme, zda se nestanou novým normálem. 
Navíc i mladí zaslechli, že se vyčerpal český ekonomický model, že rekordně klesá porodnost, že celá Evropa ztrácí konkurenceschopnost. Tyto a další negativní zprávy přiživují pocit, že nejen v Česku končí jedna éra, ta relativně stabilní. A co přijde po ní, je nejasné. Promítá se do toho i pachuť z neřešení řady problémů, včetně zmíněné bytové krize. Vždyť se o ní mluví už roky, ale s růstem cen bytů a nájmů nikdo nic zásadního neudělal.

Když se podle 54 % mladých ČR vyvíjí nesprávně, ale zároveň 73 % řekne, že ČR je dobré místo k životu, není v tom rozpor?
Možná trochu, ale v málokterém průzkumu veřejného mínění najdete odpovědi, které jsou ve všem dokonale konzistentní, ať už budou respondenti jakéhokoliv věku. Protože jsou to vždy lidé, ne počítače. To však neznamená, že ty odpovědi nemají vypovídací hodnotu. Ukazují přinejmenším nějaký trend či riziko. Pro mladé je teď ČR dobré místo k životu, ale mají pochyby, jestli tomu tak bude i nadále. Tak je třeba číst ten údajný rozpor.

Podle vašich výzkumů se mladší i starší shodnou, že nejpalčivější problémy jsou ty materiální, které se bezprostředně týkají běžných životů. Výrazně se neliší ani v hodnocení stavu a směřování společnosti. Nezveličují se tedy rozdíly mezi generacemi?
V řadě postojů jsou si skutečně blízko, takže z našich dat nic nenasvědčuje nějakému většímu generačnímu konfliktu. V tomto ohledu nejsme polarizovanou společností, jak se často vykreslujeme. Ovšem určité rozdíly najdeme, a někdy i významné. Starší generace je třeba obecně mnohem kritičtější k politickým poměrům. Nejen ke konkrétním politikům, ale celkově ke způsobu, jak (ne)funguje reálná demokracie. Politologové někdy hovoří o únavě z demokracie. My pozorujeme i zklamání z demokracie. Mladí mají více optimismu, větší ochotu se angažovat a častěji věří, že jejich schopnost ovlivnit dění není až tak omezená.

Přitom se ale všechny generace shodnou i na tom, že zájmy mladých jsou v politice nedostatečně zastoupeny…
Ano, ale všichni v různé míře označují za nedostatečně reprezentované i další skupiny, například nízkopříjmové nebo rodiny s dětmi. Staří vidí jako nejméně zastoupené sami sebe, i z toho důvodu, že se současně častěji považují za nízkopříjmové. Ale nepopírají, že nedostatečně zastoupeni jsou i mladí. A nepopírá to ani střední generace, která mezi politiky dominuje. Problém ale souvisí i s tím, že mladí většinou projevují o politiku malý zájem a přiznávají, že se v ní moc neorientují. A je to dlouhodobý jev. Za důležité považují hlavně volby sněmovní a prezidentské, význam těch komunálních či krajských nedoceňují.  

Události 90. let mají podle 53 % mladých vliv i na současnost. V čem přesně?
V tom pozitivním i negativním či problematickém, co devadesátky přinesly. Mladí vysoce oceňují především demokratizaci a prozápadní orientaci. Obojí započalo v devadesátkách, ale výhody z toho plynoucí čerpáme podle jejich názoru doteď. Polovina mladých však zároveň míní, že mnoho lidí ztratilo sociální jistoty a že se majetek nespravedlivě koncentroval v rukou úzké skupiny. A že tyto nerovnosti ovlivňují společnost dodnes. Nadpoloviční většina lidí ve věku 15 až 20 let si porevoluční dobu spojuje i s korupcí a jiným nefér obohacováním některých veřejných činitelů. To je další stín, ze kterého jsme plně nevystoupili ani v pozdějších dekádách.

Kuponová privatizace se podle 40 % mladých nepovedla a vedla mj. k „tunelování“, dalších 44 % neví, jak privatizaci hodnotit. To není nejlepší vysvědčení pro „českou cestu“…
Zároveň je ale nutné říct, že tyto odpovědi byly hodně pocitové, protože mladí celkem pochopitelně nemají hluboké znalosti o tom, jak (ne)fungovala socialistická ekonomika a co se v ní měnilo po revoluci. Na druhou stranu však platí, že i většina starších má na privatizaci podobný, tj. kritičtější pohled. Zejména na velkou privatizaci, zatímco ta malá tolik výhrad nevzbuzuje. Ale v řadě průzkumů se tyto dvě různé etapy nerozlišují.