Do světa hudby, i té klasické, vstupují děti s nadšením a velkou predispozicí. Poslech klasiky jim navíc zlepší soustředěnost i vztahy. S dramaturgem Pražských symfoniků Martinem Rudovským jsme probrali i to, co dětem nabízí Orchestr na dotek, jak lze hudebku propojit s dějepisem a v čem jsou hudební nástroje podobné kouzelnickým hůlkám.
Proč děti seznamovat s vážnou hudbou?
Hudba je stejně jako jazyk přirozenou součástí světa, ve kterém děti vyrůstají. Hudbu cítíme v sobě, a proto raději mluvím o klasické nebo ještě lépe jen o hudbě. Protože když ji budeme dětem pojmenovávat nebo interpretovat, tak jim můžeme zkazit dojem z ní.
Interpretace někdy odradí i rodiče. Mohou mít pocit, že klasické hudbě nerozumí, a proto ji sobě ani dětem nepouštějí. Takže nemusíme ke skladbám říkat vůbec nic?
Když jsem na pedagogické fakultě studoval hudební výchovu, tak jsme zpochybňovali předmět, který se jmenoval sémantická analýza. Když k hudbě něco říkáme, nedeformujeme dojem, nevnucujeme nějaký náš pohled na věc? I tištěné programy pro dospělé se snažíme psát neutrálně – skladba byla napsaná tehdy a tehdy a skladatel k ní říká tohle.
Například Bachovy pašije jsou poměrně složité dílo, ale moje děti je poslouchaly, když jim byly tři a pět let. Přišlo jim to přirozené. Podobné je to i s jazykem, ten také nasáváme už od narození. Když jej pak v lingvistice pitváme, může pro nás ztratit část kouzla. Existují ale i skladby, například symfonické básně, u kterých skladatel vyžadoval, aby si posluchači nastudovali jejich příběh. Někteří skladatelé k nim dokonce napsali i vlastní výklad.
Problém je, že v Česku máme vůči klasické hudbě předsudky. Muzikanti hrají ve fracích a vše je navoněné. Máme tak pocit, že je elitářská. To ale není pravda. Když si uvědomíte, v jakých podmínkách ta díla vznikala… Skladatelé byli pankáči, rebelové. Žili na hraně.
Jaké benefity přináší poslech klasické hudby ve srovnání s jinými styly?
Klasická hudba, ale i jazz, který je podobně sofistikovaný, a já jej také hluboce uznávám, nabízejí podle mě větší zážitek. Jsou hlubší, promyšlenější a prokomponovanější. Díky tomu vás skladby nepřestanou bavit a budete se k nim vracet celý život. Popová píseň trvá tři minuty, symfonie půl hodiny. Ponoříte se do ní. Odnesete si duchovní zážitek a pokaždé v ní najdete nový rozměr. Jazz vás zase zaplaví euforií z improvizace. Existují dlouhodobé výzkumy, podle nichž jsou děti, které poslouchají klasickou hudbu, klidnější, soustředěnější a mají harmoničtější vztahy.
„Dětem se líbí rytmické taneční skladby, například baletní hudba.“
Kdy dětem začít pouštět klasickou hudbu? A jakou?
Podle mě žádný věkový limit neexistuje. Já jsem pouštěl dětem klasickou hudbu, už když se batolily. Dětem se líbí rytmické taneční skladby, například baletní hudba – Čajkovského Labutí jezero, Louskáček nebo Dvořákovy Slovanské tance. Vhodné jsou i skladby s příběhem jako Smetanova Má vlast nebo Karneval zvířat od Saint-Saënse. Tam najdeme například obraz labutě nebo rybiček. K seznámení s orchestrem je zase báječný Brittenův Průvodce mladého člověka po orchestru. Přístupnější jsou i symfonické básně a symfonie s názvem, například Osudová nebo Egmont, kam Beethoven vepsal i useknutí hlavy.
Muziku si mnoho z nás pouští jako kulisu, například v autě, při vaření nebo při hraní s dětmi. Může nám takto posloužit i klasická hudba?
Klasická hudba má tu nevýhodu, že je mnohdy nepraktická. Vyžaduje na rozdíl od ostatních stylů naši pozornost. Představte si ji jako plátna malířských mistrů. Také si je jdete prohlédnout do galerie a věnujete se pouze jim. Kdybychom se ale věnovali jen činnostem, které nás nezdržují a nekomplikují nám život, museli bychom rezignovat na půlku světa.
Dětem lze pouštět hudbu doma nebo je vzít na koncert. Nabízí se ještě jiná varianta?
Nejzásadnější je, aby hudba byla přirozenou součástí prostředí. Moji rodiče hráli na hudební nástroje, doma jsme zpívali a tancovali. Hudba z našich životů postupně mizí. Dříve byla součástí společenského života, mší a vánočních či velikonočních rituálů. V dnešní době se s ní některé děti potkají pravidelně jen na hodině hudební výchovy.
Jak se u nás hudebka učí?
Na to, že je hudba přirozenou součástí našich životů, má v českém vzdělávacím systému tristní pozici. V rozvrhu najdete hudební výchovu často v pátek odpoledne. Učitelé si na ni chodí odpočinout a žáci toho už mají za celý týden dost. Myslím, že klíčové je, aby kantor, který ji učí, měl v sobě zápal a uměl děti nadchnout. Podstatná je také kombinace činností. Já jsem na základní škole měl sedm osm hodin hudební výchovy týdně. Všechny byly sofistikované. Část třídy tančila, část zpívala, část hrála na hudební nástroje. Pak jsme se prostřídali. Dokonce jsme se učili skládat a improvizovat na hudební nástroje. Velkým pomocníkem jsou Orffovy nástroje, které jsou velmi jednoduché na ovládání. Na dřívka, tamburíny, bubínky a zvonkohry se děti naučí hrát za dvě tři hodiny.
.jpg)
A co časová dotace hudebky?
Jedna třičtvrtěhodina není ideální. To je třeba délka jedné symfonie. Jak si ji pak s dětmi máte poslechnout? Než se rozjede a vy se ocitnete v jejím světě, tak zvoní a je konec. Učitel se ale nemusí omezovat jen na hudební výchovu. U nás byli i ostatní kantoři hudební, takže jsme měli hudební vložky i v matematice nebo češtině. V dějepise jsme brali středověk, tak jsme si pustili středověkou píseň.
Jaké má upozaďování hudebky důsledky?
Jezdím často i do dětských domovů, tak vidím na trochu extrémním případu, jak obrovská hudebnost se v dětech skrývá. Děti mají přirozenou potřebu tancovat a zpívat. Kvůli tomu, že se v nich tyto vlohy nepodporují, nám propadne velké množství talentů.
„Děti se vrhají na pódium, aby si třískly paličkou.“
Na děti se zaměřujete v hudebním klubu Fík a Orchestru na dotek. Co tam děláte?
V Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK přistupujeme k edukaci zážitkově. Koncerty Orchestru na dotek jsou interaktivní – moderované. Ptáme se dětí, jak na ně hudba působí. Aby mohly lépe vnímat, co s nimi hudba dělá, hrajeme kratší ukázky. Po skončení necháme děti vyjít na pódium, osahat si a vyzkoušet profesionální nástroje. Je úžasné sledovat, jak se na pódium vrhají a touží si „třísknout“ tou paličkou. Vyzkoušet si profesionální akustický nástroj, třeba klavír, je úplně jiný zážitek, než když si zahrajete na klávesy. Vibrace prostoupí celým vaším tělem. Zvuk se stává vaší součástí. To děti milují. V hudebním klubu Fík, který je určen pro děti od pěti do deseti let, pak malí hudebníci absolvují workshopy, které mají vždy nějaké zastřešující téma. Letos rozebíráme hudbu na molekuly. Moderátoři mají bílé pláště jako vědci a rozebírají hudbu na jednotlivé vrstvy, které pak tvoří celý orchestr. Děti tančí, zpívají a hrají na Orffovy nástroje. Každý blok workshopů zakončí koncert Orchestru na dotek, kdy se děti z klubu na chvíli do koncertu zapojí.
Když si dítě vyzkouší různé nástroje, tak si pak snáze vybere jeden, na který bude hrát…
Ano, tam už probíhá headhunting (smích). Řekl bych, že je to podobné, jako když si v Harrym Potterovi hůlka zvolí kouzelníka. Zní to ezotericky, ale opravdu si vás ten nástroj vybere. Některé děti si nástroje poprvé osahaly na našem programu a dnes jsou z nich profesionální hudebníci, kteří hrají třeba i v orchestru.
Patří hra na hudební nástroj ke všeobecnému vzdělání? Mělo by umět hrát každé dítě?
Ještě jsem nepotkal nehudební dítě. Nic takového neexistuje. Některým to půjde rychleji, jiným pomaleji. Určité obstojné úrovně ale podle mě dosáhnou všechny, dokonce i ty s hendikepem. Pro ně může být hudba až zázračnou terapií. Hraním na hudební nástroj se děti učí trpělivosti a rozvíjí motorické schopnosti, kdy se musí naučit propojit prsty a hlavu. Hraní má samozřejmě i duchovní a socializační rozměr.
Jak jste se ke klasické hudbě dostal vy?
Navštěvoval jsem základní školu s rozšířenou výukou hudební výchovy. Nebyla to výběrová škola, pro mě byla spádová. Učil nás legendární Pavel Jurkovič, který do Československa pomohl zavést Orffovu metodu. Pro mě byl celoživotním přítelem, takovým druhým tátou. Od první třídy do nás „pral“ Janáčkovy opery a zpívali jsme gregoriánský chorál. Nikdy jsme od něj neslyšeli, že je to těžké. Jen řekl: pustím vám skladatele Janáčka, který vyrůstal na Moravě. Také se polovina mých spolužáků dnes živí jako profesionální hudebníci. Mám kamaráda instalatéra, který chodí na jazzové a klasické koncerty. Na nic, myslím, nehraje. Jen díky učiteli získal celoživotní hluboký vztah k hudbě.
Co chystáte na další sezonu?
V dějinách orchestrů hrají zásadní roli šéfdirigenti. My se od nové sezony těšíme na spolupráci s vynikajícím hudebníkem Tomášem Netopilem. Doufám, že u nás bude dirigovat mnoho let. Tématem vzdělávacích programů bude hudba v různém prostředí – na horách, v lese, u vody, doma či na zámku. Nejen rodiny bych pak pozval na Kouzelnou Rybovku, kterou připravujeme s Matějem Formanem.
Mgr. et Mgr. Martin Rudovský
Vystudoval český jazyk, literaturu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě UK a hudební vědu na Filozofické fakultě UK. Je členem Kühnova smíšeného sboru, spoluzaložil chlapecký sbor Bruncvík a věnuje se také hudebnímu divadlu pro děti. V roce 2016 inicioval založení Společnosti Pavla Jurkoviče. Od letoška působí také jako dramaturg Festivalu Krumlov.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Orchestr, známý také jako Pražští symfonikové, založil v roce 1934 Rudolf Pekárek. Zkratka FOK symbolizuje původní branže (Film – Opera – Koncert). Orchestr ročně odehraje 50 koncertů. Sídlí v Obecním domě, ale v budoucnu se má přemístit do plánované Vltavské filharmonie.
