V rámci projektu Next Rembrandt umělá inteligence zanalyzovala všechny umělcovy obrazy a vytvořila dílo, které je od nich k nerozeznání. V aukční síti Christie’s pak tento obraz s názvem Portrait of Edmond Belamy vydražili za těžko uvěřitelných 432 500 dolarů, přičemž před aukcí se jeho cena odhadovala na 7 000 až 10 000 dolarů. Japonská novela Den, kdy počítač napíše novelu, na jejímž vytvoření se z velké části podílela umělá inteligence, získala dokonce nominaci na literární cenu.
Umělecká díla tvořená umělou inteligencí dorazila i do Česka. Program vytvořený ke skládání klasické hudby analyzoval všechna dokončená díla Antonína Dvořáka. Následně software dostal k dispozici fragment umělcovy skladby pro klavír, který sám dokončil ve verzi pro smyčcový orchestr, a další dvě části dokomponoval v Dvořákově stylu.
Z těchto pár příkladů je zřejmé, že umělá inteligence je schopna vytvářet díla, která můžeme označit za umělecká. Problém však nastává, pokud je někdo označuje jako díla autorská, která jsou chráněna autorským právem. Už ze samotného názvu je patrné, že středobodem je zde osoba autora. Tomu náleží práva k dílu, jež vytvořil. Obecně platí, že je to právě autor, který rozhoduje, kdo bude jeho dílo užívat, vydá jeho román nebo zahraje jeho skladbu. Takové užití je většinou spojeno s odměnou, čímž se dostáváme k hlavnímu problému děl vytvořených umělou inteligencí. Kdo má nárok na odměnu za jejich užívání?
Představivost umělé inteligence
Hned ve svém druhém paragrafu český autorský zákon uvádí, že autorským dílem je literární a jiné umělecké dílo a vědecké dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě. Z uvedené definice je pro díla vytvořená umělou inteligencí podstatné, že se musí jednat o výsledek tvůrčí činnosti autora.
Tvůrčí činnost sice není autorským zákonem přesně definovaná, nicméně obecně ji lze charakterizovat jako činnost spočívající ve „vytvoření“ nehmotného artefaktu s tím, že dosažení výsledku závisí na osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor vůbec nevznikl. Takovými vlastnostmi je nadání, vzdělání, životní zkušenosti, praxe, představivost a podobně. Umělá inteligence jistě nějakými vlastnostmi oplývá, nejde je ale určitě označit za osobní.
Autorský zákon nevylučuje použití softwaru jako nástroje pro vytvoření autorského díla. Vždy ale předpokládá, že takový software ovládá člověk, který je pak považován za autora vytvořeného díla. Tento přístup se bez problémů dlouhou dobu uplatňoval, a to až do dnešní doby, kdy je umělá inteligence na takové úrovni, že tvoří sama. V případě děl vytvořených AI se totiž se zapojením člověka do vlastní tvorby díla nepočítá. Je to sice stále lidská bytost, která určí, co je úkolem umělé inteligence, a která vymezí, z čeho se bude učit. Na základě takového zadání však už „tvoří“ sama.
Kdo má nárok na odměnu?
Na díla vytvořená umělou inteligencí lze pohlížet jako na nechráněná autorským právem. Jejich užití není jakkoli omezeno a nepotřebujete k němu žádnou licenci ani nemusíte komukoli platit. Tento přístup by však měl s vysokou pravděpodobností zničující účinky na celé odvětví. Proč by někdo vyvíjel nákladný systém umělé inteligence k tvorbě uměleckých děl, kdyby je pak těžko zpeněžoval?
Ve světě lze pozorovat dva různé přístupy k řešení tohoto problému. První spočívá v odmítnutí ochrany pro díla vytvořená umělou inteligencí, druhý v přiznání práv autora osobě, která provedla opatření nezbytná pro vytvoření díla (the person by whom the arrangements necessary for the creation of the work are undertaken).
První možnost zvolili např. ve Spojených státech, kde Úřad autorského práva výslovně uvedl, že zaregistruje originální autorské dílo pouze za podmínky, že ho vytvořil člověk. Druhý přístup volí například v Hongkongu, Indii, Irsku, na Novém Zélandu nebo ve Spojeném království, kde mají přímo v tamním autorském zákoně stanoveno, že autorem je osoba, která provedla opatření pro vytvoření díla.
Druhý přístup však otevírá další otázku, a to kdo může být onou osobou, která provedla nezbytná opatření. Programátor, nebo uživatel softwaru? V analogovém světě je to snadné, nikdo nepochybuje, že autorská práva náleží skladateli, a ne výrobci klavíru. V digitálním světě asi nikoho nenapadne, že práva nenáleží spisovateli, ale vývojáři textového editoru. V případě umělé inteligence však může úkon uživatele spočívat v pouhém stisku tlačítka „Create“, což se v porovnání s náročností vývoje programu samotného jeví jako nicotné.
Problém vztahu autorství a umělé inteligence se bude řešit víc a víc, stejně jako umělá inteligence bude čím dál chytřejší. Autorské právo také bude muset na novou realitu reagovat, stejně jako nyní odpovídá na online pirátství a užívání autorských děl na internetu.
