V ideálním světě člověk s penězi zachází racionálním způsobem. Vytváří rozpočty, dodržuje je, zvažuje, kdy se mu vyplatí nakládat s hotovostí či platit kartou. Ve skutečnosti se však papírové a plastové peníze v našich peněženkách sžívají mnohem živelněji. Přinejmenším proto, že oba „staré vynálezy“ jsou mnohem zajímavější, než by se mohlo zdát.
„Nemám tušení, kolik mám na bankovních účtech a v akciích. O tohle se vždycky starala máma. U sebe nosím pět tisíc dolarů. Abych si mohl koupit auto, kdyby to bylo nutný,“ řekl v 90. letech 20. století bulvárním novinářům nejslavnější český hokejista Jaromír Jágr, kdysi také jeden z nejlépe placených hráčů na světě.
O tom, že naše finanční návyky ovlivňuje naše povaha, životní zkušenosti, vzdělání, výchova i soudobé technologie, nejspíš není pochyb. Otázkám, jak platební metody ovlivňují již tak složité nákupní chování, se však vědecký výzkum v oblastech ekonomické psychologie i behaviorální ekonomie věnuje dodnes.
Závěry, k nimž vědci i pozorovatelé z praxe dospívají, přitom nebývají triviální: ten, kdo si umí vydělat, se svými penězi nemusí nakládat kdovíjak účelně, a ten, kdo dobře ví, jaké výhody přináší technologický pokrok, klidně může dál trvat na tom, že jinak než „papírem“ bude platit pouze v případě krajní nouze. Objem bankovek v našich peněženkách se možná snižuje, ale nějakou dobu ještě rozhodně nezmizí.
Globální finkluze
Technologické změny ve finanční oblasti mají širší rámec označovaný za „globální finkluzi“, přičemž dostupnost online transakcí hraje důležitou roli v rozvoji lokálních ekonomik a zvyšování životní úrovně obyvatel. Podle studie Světové banky Global Findex z roku 2017, publikované každé tři roky, má 69 procent světové populace přístup alespoň k jednomu bankovnímu účtu, byť jej nemusí aktivně využívat. 1,7 miliardy lidí, z nichž 56 procent jsou ženy, však účtem stále nedisponuje. Zeměmi s více než 200 miliony obyvateli odkázanými na papírovou či jinou formu ekonomické směny jsou Čína a Mexiko. Oproti tomu ve Švédsku tvoří hotovost pouhá 2 procenta HDP a v roce 2017 země zaznamenala jen 20 procent transakcí v hotovosti – podle agentury Eurostat se ve zbytku světa platí hotově v 75 procentech případů. A přestože v České republice dosahuje podíl aktivních uživatelů internetového bankovnictví 57 procent, k papírovým penězům nás kromě nutnosti s nimi nakládat váže i řada osobních pohnutek.
Tohle je nejspíš pravda – ale tohle asi taky
„Navzdory důkazům, že platební metody naše nákupní chování ovlivňovat mohou, zbývá výzkumníkům ještě objasnit, jak ovlivňují jeho racionalitu či a-racionalitu,“ píší autoři ekonomicko-psychologické studie Role of „Owned“ Money and Rational Spending, vědci Jashim Khan a Gary Rivers z britské University of Surrey. Své postřehy shrnuli v roce 2019 ve sborníku Research Agenda for Economic Psychology.
Z výzkumu provedeného na zhruba čtyřsethlavém vzorku respondentů, které vědci sledovali při nakupování potravin, vyplynulo, že i ve 21. století v lidech hotovostní platby vyvolávají pozitivní emoci spojenou s vědomím, že „na to mám“, posilovanou kontaktem mezi osobou kupujícího a prodávajícího.
Jistě, řekne si čtenář, když se obeznámí s výsledky studie, na tom klidně může něco být. Jenže ono může „něco“ být i na pozitivní emoci spojené s pocitem kontroly nad celkovým stavem konta, jemuž nahrává platba kartou – a dostupnost výpisu z účtu.
Co si z toho vybrat? Která ze strategií člověku lépe pomáhá „udržet korunu“? A co když jsou peníze ve všech svých podobách mnohem pozoruhodnějším vynálezem, který odráží jednu ze základních stránek společenské dohody – totiž důvěru, že za svou službu či výrobek dostaneme přiměřenou protihodnotu?
Nemám peníze, improvizuji
„Klatě. Prkenici mám v jiném obleku. Omlouvám se, pane vrchní, dnes účet za večeři platí má žena.“ S jistou nadsázkou by se takto dala parafrázovat situace, v níž se jednoho večera roku 1949 ocitl americký finančník Frank X. McNamara, šéf Hamilton Credit Corporation, když si s přáteli vyšel do restaurace Major’s Cabin Grill v blízkosti legendárního mrakodrapu Empire State Building.
Společenské nepohodlí onoho dne McNamaru přivedlo k otázce, zda by se situace, kdy nemáme k dispozici hotovost, nedaly řešit jinak než mírnou ostudou a příslibem brzkého návratu na místo, kde člověk zůstal dlužen – a nebyl by zároveň v podezření, že je osobou, která si útratu „nemohla dovolit“. McNamara a jeho tehdejší spolustolovníci, mezi nimiž byl i dědic obchodního impéria Alfred S. Bloomingdale, stojí za vznikem první nezávislé platební společnosti, Diners Clubu.
Platební kartou Diners Clubu byl zprvu kus tvrdého papíru s číslem a podpisem, který uživatelům-strávníkům umožňoval vyrovnat útratu v klubových restauracích na konci každého měsíce. Na samém počátku klub sdružil 200 přátel a známých jeho zakladatelů. Na konci roku 1950 propojil 20 tisíc lidí, o rok později už jich bylo 42 tisíc.
McNamarův nápad, který se sice v původní podobě 21. století nedočkal, přestože položil základy společností Visa a MasterCard, ovšem nepřišel ze vzduchoprázdna. I ten navázal na něco, co již lidé znali. Mimo jiné na první „moderní“ obchodní dům, který vznikl v roce 1861 – a jednalo se právě o Bloomingdale’s, značku, s níž McNamaru v roce 1949 spojil jeho spolustolovník Alfred Bloomingdale.
Alfreda ostatně někteří historikové označují za skutečného autora myšlenky na založení Diners Clubu. V obchodním domě Bloomingdale’s totiž mohli vážení zákazníci nakupovat s příslibem budoucí platby – tehdy ještě za pomoci úvěrových mincí, medailí či plechových karet – přinejmenším dvě dekády před McNamarovou slavnou večeří bez peněženky.
Pojem „kreditní karta“ se v historii objevil poprvé v roce 1887. Přišel s ním americký spisovatel a novinář Edward Bellamy v utopistickém sci-fi románu Pohled nazpět, 1887–2000. Kreditní karta v Bellamyho pojetí však nesloužila ke zvyšování efektivity podnikání a k většímu pohodlí více či méně zajištěných příslušníků střední třídy, jak ji máme tendenci vnímat dnes, tedy jako výdobytek svobodného trhu.
Spisovatel Bellamy se z konce 19. století díval do budoucnosti, kde „kreditní karta“ představovala jeden z nástrojů, jak se postarat o obyvatele světa, který nezná soukromé vlastnictví. A neexistují v něm peníze.
Kdybychom se ve zkoumání významy obtěžkaného papíru pustili ještě hlouběji, čili do historie peněz, půjček, dluhu či úroku, zjistíme, že dávno nesledujeme trendy v nákupním chování člověka 21. století, ale dějiny lidstva.
Co jsou vlastně peníze?
Mohli bychom zůstat u výplatních pásek, výpisů z účtu či faktur. Mohli bychom setrvat ve světě rozvah, grafů či finančních projekcí a poukázat na skutečnost, že Češi se mezi lety 2012 a 2018 k platebním kartám obraceli se zdaleka největším nadšením ze všech zemí EU – nárůst počtu jejich uživatelů se pohybuje kolem 60 procent.
Člověk se však o peníze odedávna zajímá i jinak. Studuje je jako jev filozofický, sociologický, psychologický i jazykový. V těchto přístupech se dají najít další možná vysvětlení, proč se drží papírových peněz i v situacích, kdy by svou útratu mohl jednoduše „odpípnout“.
„Peníze jsou příslibem, že nám zaplatí někdo jiný,“ říká americký sociolog David Graeber a na obecné úrovni poukazuje na povahu směnného cyklu, který začíná slibem, tedy slovem.
„Nikdo nás pořádně neučí, co peníze ve skutečnosti jsou,“ připomíná řecko-britský inovátor a lídr v oblasti alternativních měn Andreas Antonopoulos. „Každý by měl prozkoumat svůj pohled na to, co si o penězích myslí, a srovnat to s tím, co o nich doopravdy ví,“ říká. Je základní vlastností peněz to, že jsou papírové, plastové, jsou závislé na jedné zemi, vládě či bankovní instituci?
„Peníze jsou soustavou abstraktních znaků, které vyjadřují hodnotu vůči tomu, zač je potřebujeme směnit, a to ve společenstvích, která jsou příliš velká na to, aby se v nich lidé znali osobně,“ shrnuje jednu z otevřených definic peněz Antonopoulos a dále propojuje „znakovost“ peněz s velkými světovými jazyky. K nim podotýká: „Na světě také nepoužíváme jednu řeč, a peníze se navíc dají vyměnit snáze než způsob, jakým spolu komunikujeme.“
„Peněžní systémy jsou tím silnější – a jazyky dominantnější – čím větší počet lidí je používá,“ vysvětluje americký ekonom, podnikatel a spisovatel Eric Lonergan ve své stati o podobnostech mezi penězi a jazyky, přičemž jako příklad používá i jeden z motivů tohoto textu, tedy technologii platebních karet. Platební systém společnosti Visa Lonergan pracovně označuje za „soukromě vlastněné kvazipeníze“.
.jpg)
„Tradiční peněžní systémy od uživatelů vyžadují, aby za účast v nich platili, což v nich vytváří napětí. Visa naopak usiluje o to, abychom její jazyk používali ‚zdarma‘, a proto vydělává na účasti obchodníků a bank,“ vysvětluje Lonergan na svém blogu Philosophy of Money.
„Peníze skutečně jsou jazykem. Komunikujeme s jejich pomocí na velké vzdálenosti, v rámci obrovského kolektivu a uchopujeme jimi vysoký řád složitosti,“ říká česká odbornice na povahu peněz Miluš Kotišová, autorka publikace Jazyk nepoznaný: peníze. Kotišová se tématem zabývá od roku 2005.
„Peníze mají svou morfologii, syntax, což jsou obě kategorie gramatiky. Můžeme zkoumat jejich sémantiku a pragmatiku, tedy kategorie sémiotiky. Prohlédnutí, že peníze jsou jazyk, bude znamenat revoluci v ekonomice, politice i civilizaci,“ domnívá se Kotišová, podle níž je současné pojetí tématu slepou uličkou. Nepřekvapuje ji tedy, že někteří lidé se proti technologickému vývoji vymezují zdánlivě nelogicky či anachronicky, jinými slovy, co šustí, teprve to platí.
Jaký pořádek tedy nakonec zavládne v našich peněženkách? V odpovědi na tuto otázku budou vždy hrát roli zdroje dat, s nimiž odborníci pracují, stejně jako úhel, který k jejich zkoumání zvolí. Do té doby je možné přemýšlet o nich i v prvním plánu. Tedy, když si teď nevyberu v bankomatu, budu muset od večeře utíkat ve chvíli, kdy se vrchní vydá do kuchyně?
Proč platím kartou a proč penězi? Projděte si anketu.
.jpg)
