Slýcháme, že se historie opakuje a my často řešíme problémy, s nimiž zápolili naši předci. Mezi obdobím první republiky a polistopadovým vývojem můžeme najít řadu podobností.
My jsme se potýkali v devadesátých letech s krizí bankovního sektoru, podobným potížím čelily autority v letech dvacátých. Stejně jako před pár lety se i tehdy vedly vášnivé polemiky o formách podpory finančních společností a o míře účasti státu na jejich záchraně.
V jednom aspektu byla naše situace po roce 1990 možná těžší – po více než čtyřiceti letech centrálního plánování jsme prakticky neměli soukromý kapitál a hlavně jsme postrádali znalost, jak řídit firmy v tržní ekonomice. A to ani nemluvíme o neexistenci institucí a infrastruktury včetně právního rámce pro fungování trhu. O nic jednodušší to ovšem nebylo ani ve dvacátých letech minulého století, kdy tehdejší firmy a trhy poznamenal rozpad Rakouska-Uherska. Pro investory z jiných zemí jsme byli zcela novou a neznámou entitou, a i proto bylo obtížné sehnat financování v ekonomice zkoušené válkou a ztrátou trhů.
Tvůrci hospodářské politiky a osobnosti tehdejšího finančního a hospodářského světa dokázali nově vzniklý stát provést mnoha úskalími. Připomeňme pro úplnost, že Československo zůstalo před druhou světovou válkou jednou z mála demokracií v Evropě, a především si zachovalo stabilní ekonomiku podporovanou pevnou měnou a nízkou inflací.
Organizátoři soutěže Banka roku, jejímž byla KPMG již druhým rokem partnerem, zařadili při příležitosti oslav sta let republiky mimořádnou kategorii Osobnost československého peněžnictví 1918–2018. Ze seznamu mnoha zajímavých osobností porota nakonec vybrala na první místa tři velmi odlišné finančníky.
Největší podporu získal Jaroslav Preiss, jednoznačně nejvýraznější osobnost československého bankovnictví meziválečné doby. Jako druhý se umístil Karel Engliš, velmi komplexní osobnost, která za sebou zanechala významnou stopu nejen v oblasti hospodářské politiky a centrálního bankovnictví, ale byla i výraznou postavou v akademickém světě. Jako bývalého centrálního bankéře mě potěšilo, že porota nezapomněla ani na Jana Viktora Mládka, který je ze tří jmenovaných širší veřejnosti asi nejméně známý. Jde ale o mezinárodně velmi respektovaného ekonoma, který stál u založení Mezinárodního měnového fondu. Dnes si ho už připomínáme spíše jako mecenáše československého umění a zakladatele rozsáhlé sbírky, kterou založil se svou manželkou Medou.
Historie se sice tak docela neopakuje, ale může být v mnohém velmi inspirativní. A nám může jen prospět, když si připomeneme osobnosti, z jejichž přínosu pro finanční sektor těžíme dodnes.
Pracovna guvernéra NBČ (1937)
Meziválečný strážce státní kasy
První profesní kroky čerstvě promovaného právníka Karla Engliše vedly na Zemský statistický úřad v Praze, kde působil od roku 1904 jako úředník. Po čtyřech letech změnil své angažmá a až do roku 1911 pracoval ve statistickém odboru Ministerstva obchodu ve Vídni. Od roku 1910 působil nejprve jako docent a od roku 1917 jako řádný profesor národního hospodářství na české technice v Brně. V roce 1919 se stal profesorem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a později také jejím prvním rektorem.
Na politické kolbiště vstoupil ještě za Rakouska-Uherska. Od roku 1913 působil jako poslanec Moravského zemského sněmu za Lidovou pokrokovou stranu. Za tuto partaj se stal i členem Národního výboru československého v Praze. Po československé samostatnosti vstoupil do řad Československé národní demokracie a do roku 1925 byl poslancem Národního shromáždění.
.jpg)
Vpravo: Jaroslav Preiss (8. 12. 1870 Přeštice – 29. 4. 1946 Praha)
Ve 20. letech započala Englišova dlouhá ministerská kariéra. V letech 1920–1921, 1925–1928 a 1929–1931 zastával post ministra financí a v této pozici prosadil mimo jiné v roce 1927 rozpočtovou a daňovou reformu. Na počátku 20. let působil také ve vedení Brněnské banky a v pozici místopředsedy zastupoval moravské banky ve Svazu československých bank. Ve třicátých letech pak ministerský post vyměnil za guvernérství v Národní bance Československé. Po odchodu z funkce zasedal v představenstvu nejprve České průmyslové banky a následně Živnostenské banky. V době druhé světové války se Engliš vrátil na akademickou půdu. V roce 1939 byl jmenován profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Na své alma mater se v roce 1947 stal dokonce rektorem. V nešťastném období komunistického režimu ovšem neminuly tvrdé perzekuce ani jednoho z největších ekonomických odborníků samostatného Československa.
Engliš byl autorem celé řady ekonomických teoretických prací, jako je například Národní hospodářství, Teorie státního hospodářství a další. Svým dílem se zařadil k předním československým národohospodářským teoretikům.
Otec bankovních manažerů
Po ukončení studia práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě absolvoval Jaroslav Preiss stáže na univerzitách v Heidelbergu a Lipsku. V roce 1899 se spolu s Aloisem Rašínem podílel na založení Státoprávně radikální strany, ale již v roce následujícím vstoupil do mladočeské strany. Za tu se později stal poslancem Zemského sněmu. Následně převzal národohospodářskou rubriku Národních listů.
Preiss se významně zasadil o organizování českých podnikatelů. Už v roce 1902 byl z jeho iniciativy založen Spolek českých průmyslníků textilních. V roce 1904 vstoupil do Živnostenské banky, kde převzal vydávání jejího odborného časopisu – Finančních listů. Další úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, v roce 1907 byl pověřen vybudováním hypotečního a průmyslového oddělení banky a o tři roky později se stal náměstkem vrchního ředitele banky. Jako propagátor novoslovanství se podílel na projektu zřízení Slovanské banky v Petrohradě. Během první světové války se zapojil do protirakouského odboje a aktivně prosazoval bojkot rakouských válečných půjček. Za své neohrožené počínání byl nakonec zatčen a obžalován z velezrady. Netrvalo dlouho, Preiss se díky amnestii dostal na svobodu a vrátil se zpět do Živnobanky jako vrchní ředitel. V roce 1917 se stal také prvním předsedou Svazu českých bank. Po vzniku ČSR se o něm zprvu uvažovalo jako o ministru financí, a když byl tento post svěřen Aloisi Rašínovi, stal se jeho hlavním poradcem v devizových záležitostech.
Přes všechny nabídky působil Preiss ve vrcholné manažerské funkci v Živnobance až do roku 1938. Zasloužil se o vybudování koncernu Živnostenské banky, který sdružoval nejdůležitější průmyslové a obchodní podniky na území Československa. Tím se Živnobanka stala jedním z nejvýznamnějších řídicích center československého hospodářství. Preiss se mimo jiné podílel na organizování nostrifikace stěžejních československých společností a na „repatriaci“ jejich kapitálu, který byl dosud v držení rakouských a maďarských vlastníků.
Preiss byl významným sběratelem malířství a knižního umění 19. století.
Jan Viktor Mládek (7. 12. 1911 Bochnia – 7. 8. 1989 Washington)
Světový bankéř milující umění
Jan Viktor Mládek, další z řady význačných ekonomů, který vystudoval práva nejprve na Univerzitě Karlově v Praze a následně na Masarykově univerzitě v Brně. Své ekonomické zaměření prohloubil nejprve na Vysoké škole obchodní a posléze odešel studovat na pařížskou Sorbonnu a univerzitu v Cambridge, kde se seznámil mimo jiné s Johnem Maynardem Keynesem.
V době druhé světové války nastoupil na exilové ministerstvo financí, kde pod vedením Ladislava Karla Feierabenda spravoval měnový a bankovní odbor. Zde mimo jiné připravoval poválečnou obnovu československé měny. V roce 1944 se zúčastnil jednání o vzniku Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky v Bretton Woods. Po obnovení Československa zastupoval ministerstvo financí v dočasné správě Národní banky (později Národní banky Československé) a na ministerstvu financí byl jmenován generálním poradcem ministra financí. V roce 1946 byl zvolen jedním z dvanácti výkonných ředitelů MMF a stal se členem československé mise v OSN.
Po komunistickém převratu v únoru roku 1948 rezignoval na funkci výkonného ředitele MMF a požádal v USA o azyl. Následně se stal ředitelem MMF a vedl jeho evropské a později i africké oddělení. Ve svých funkcích významně napomáhal stabilizaci měn po celém světě, mimo jiné v Japonsku, Vietnamu, Laosu či Tunisku. V té době se také aktivně zapojil do úsilí o obnovu demokracie v Československu, mimo jiné výrazně finančně podporoval československý exil v USA.
Společně se svou manželkou Medou Mládkovou vybudoval významnou sbírku moderního českého umění.
Za přípravu profilů děkujeme hlavnímu archiváři ČNB Jakubu Kunertovi.
.jpg)
