Tady je konzultant, účetní, řemeslník a ten, kdo provozuje e-shop, je e-shoper. A tady právník, umělec, trenér, ten píšící je copywriter. Ten traduje bitcoin, ten programuje hry, ta prodává na Fleru, ta peče cukroví. Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady si přivydělají moc. Tak takhle nějak by zřejmě zpíval Rudolf II. v podání Jana Wericha, kdyby jej místo do alchymistické laboratoře Prahy 17. století zavedli do dnešního „virtuálního“ open space. Zaměstnanci si zde sice pořád drží svůj hlavní pracovní poměr – práci od devíti do pěti – ale stále více z nich po skončení pracovní doby nechává rukávy vyhrnuté a pouští se do vlastních projektů. Důvody jsou různé, od čistě pozitivních, jako je potřeba větší seberealizace nebo podnikatelské ambice, až po ty defenzivnější, mezi něž většinou patří finanční motivace nebo snaha vybudovat si sekundární kariérou eventuální ústupovou cestu.
40hodinový pracovní týden může být brzy passé
Nehledě na motivaci, druhá práce se stává trendem. Ve Spojených státech jasně patrným, když před pandemií měl podle průzkumů postranní projekt ke svému zaměstnání téměř každý třetí Američan. U nás rozbíhajícím se spíše pod povrchem, když po barevnějším profesním životě i diverzifikovanějších zdrojích příjmů touží především nastupující generace mileniálů. Hashtag #hustle trenduje i na sociálních sítích. Mít vedle hlavního pracovního poměru ještě vlastní postranní byznys je v některých sociálních skupinách prostě in.
Nová generace zaměstnanců, minimálně na západ od českých hranic, koncept jedna práce – jeden zaměstnavatel – jeden zelený řádek na online výpisu z bankovního účtu (to zanedbatelné zelené čísílko za desetinnou čárkou v dobách nulových úrokových sazeb opomeneme) stále více odmítá. Jistou část viny má jistě takzvaná projektová budoucnost, ve které experti na lidské zdroje předpokládají, že se bude postupně rozvolňovat dosud pevná týdenní čtyřicetihodinová vazba zaměstnance na jednoho zaměstnavatele. Tuto tendenci by navíc mohla urychlit – a současně zaměstnancům uvolnit ruce k dalším aktivitám – také zkušenost s pandemií, jejímž důsledkem by mimo jiné mohlo být masovější rozšíření konceptu práce z domova.
Nejaktivnější jsou obyvatelé Singapuru a Hongkongu, kde druhé zaměstnání hlásí více než polovina pracujících.
Angličtina má pro tento typ vedlejšáku termín „side hustle“. Ještě v 70. letech 20. století Websterův slovník definoval termín hustle jako „pokoutní prácičku“. O padesát let později se tento pojem zbavil nádechu čehosi nečestného a tyto pokoutní prácičky začínají mít zajímavý význam i v hospodářských makročíslech. Ve Velké Británii statistici vyčíslili hodnotu vedlejšáků na 72 miliard liber, tedy na 3,6 procenta národního HDP. A návdavkem o fenoménu diskutují HR experti všech zemí. Trend se šíří plošně. Někde rychleji (podle USA Today jsou nejaktivnější obyvatelé Singapuru a Hongkongu, kde druhé zaměstnání hlásí více než polovina pracujících), jinde pomaleji, ale stoupající trend je zřejmý. Současné tendence pracovního trhu ke kratším úvazkům a k flexibilnějšímu přístupu zaměstnance i zaměstnavatele totiž naznačují, že podíly „vícezaměstnaných“ porostou.
„V České republice tento trend zatím příliš patrný není, respektive zaměstnanci se ve většině případů zaměstnavatelům svými mimopracovními aktivitami z nejrůznějších důvodů raději nechlubí, byť tím mohou porušovat zákoník práce. Lze ale předpokládat, že situace na tomto poli bude i u nás časem následovat zahraniční trend,“ říká advokát KPMG Legal Ladislav Karas, specializující se na pracovní právo, s tím, že určitým katalyzátorem a urychlovačem tohoto procesu by se mohly stát změny na pracovním trhu vyvolané současnou pandemií. (Přečtěte si rozhovor s Ladislavem Karasem o pravidlech pro přivýdělek.)
Víc odpracovaných hodin jako recept na šťastnější život?
Škála aktivit, v nichž se zaměstnanci po pracovní době mohou realizovat, prakticky nemá limity. Teoretici rozlišují mezi druhou prací a side hustle. „Druhá práce je o nezbytnosti. Side hustle naopak o snaze vybudovat něco vlastního, co může sice fungovat jako další zdroj příjmu, ale zároveň má trochu vyšší ambice,“ definovala rozdíl ve své přednášce na konferenci TED konzultantka Nicaila Matthews Okome s tím, že side hustle má v sobě určitého podnikatelského ducha.
Stávající data plynoucí ze současných průzkumů nicméně pokrývají všechny „popracovní výdělečné“ aktivity, od vysokých podnikatelských cílů v podobě budování vlastního e-shopu typu Amazon až třeba po roznášení letáků čistě ve snaze si přivydělat korunu či dolar navíc. Mezi tyto dva extrémy se pak vedle činností, které jsme v úvodu vložili do úst filmového Rudolfa II., dá zařadit prakticky cokoliv. Zjednodušeně by se vedlejší práce daly rozdělit do tří kategorií. Jednak to jsou „brigády“, obvykle hodinově placené nárazové aktivity typu venčení psů nebo třeba doplňování zboží. Vyšším stupněm je vedlejšák à la „falešný freelancer“ budující si osobní značku na specifické dovednosti. Sem patří kupříkladu programování, účetnictví nebo třeba kreativní činnosti (počítačová grafika, hudba, copywriting). Nejvyšším pomyslným stupněm je pak rozjíždění vlastní firmy, byť na počátku jako one-(wo)man-show. Do jisté míry zvláštní samostatnou podkapitolou jsou investoři, kteří žonglují s penězi na burze, vydělávají si pokerem nebo třeba spravují své realitní portfolio skrze Airbnb.
Dostupná data, jako průzkum britské Henley Business School, pak ukazují, že druhá kariéra sama o sobě přináší lidem do života více spokojenosti. Britové s vícero pracovními aktivitami vykazují vyšší míru spokojenosti než průměrný zaměstnanec, a to i přesto, že týdně odpracují až 50 hodin, tedy o šest více než méně spokojený kolega. Jako hlavní důvod své vyšší spokojenosti 69 procent oslovených uvedlo, že jim sekundární pracovní aktivita zpestřuje život. Více než polovina (57 procent) pak plánuje, že by se jejich sekundární pracovní aktivita v budoucnosti mohla posunout na piedestal a stát se hlavní aktivitou. Podobné výsledky hlásí i výzkumy zpoza Atlantiku, třeba podle tři roky starého průzkumu renomovaného Gallupova ústavu by téměř dvě třetiny (přesně 63 procent) amerických „bílých límečků“ přijaly kontraktorský typ úvazku umožňující větší zaměstnaneckou volnost.
Britové s vícero pracovními aktivitami vykazují vyšší míru spokojenosti než průměrný zaměstnanec, a to i přesto, že týdně odpracují až 50 hodin.
V Česku obdobná data k dispozici nejsou a čísla podle všeho budou nižší než v anglofonních zemích. Na druhé straně, téměř globální primát Čechů v e-shopovém podnikání naznačuje, že i u nás existuje zaměstnanecký apetit pro sekundární seberealizaci. S 35 tisíci aktivními e-shopy patříme v přepočtu na obyvatele k nejaktivnějším v Evropě. Navíc se dá čekat, že počty zaměstnanců poohlížejících se po rezervních řešeních budou narůstat. Nejistota na trhu práce spojená s předpokládanými ekonomickými turbulencemi po odeznění pandemie to prakticky zaručuje.
Workoholismus 2.0
Zatím probíhá diskuze zaměstnanců, zaměstnavatelů, expertů na lidské zdroje, podnikatelů i psychologů, sociologů a filozofů o tom, co tento trend bude znamenat a jak by se k němu třeba zaměstnavatelé měli postavit. Podnikatelské idoly dnešní doby workoholismus podporují. „Nikdo nezměnil svět za čtyřicet odpracovaných hodin týdně,“ zní známý citát Elona Muska. Hvězda Silicon Valley a bývalá šéfová Yahoo! Marissa Mayer se přiznala ke 130hodinovému pracovnímu týdnu, nedávno znovu na veřejnosti se objevivší šéf Alibaby zase svým zaměstnancům pro kariérní úspěch doporučuje strategii „996“ – práci od devíti do devíti šest dní v týdnu. Podle britského HR konzultanta Alistaira Coxe může zaměstnavatel získat spokojenějšího a loajálnějšího zaměstnance, který ve volném čase a na své náklady rozvíjí své dovednosti a zkušenosti.
Pro generaci mileniálů jde vlastně jen o přenesení zvyků z vysokoškolských studií do pracovní kariéry.
Kritici naopak zdůrazňují rizika, kterým při sekundární pracovní aktivitě čelí hlavní kariéra. Například se zaměstnanec může dostat do konfliktu se zájmy svého zaměstnavatele a postranní aktivita může poškodit jeho reputaci. Rizika plynou také z časové náročnosti, která může vyústit v profesní vyhoření. Zároveň kritici tvrdí, že onen trend ve skutečnosti není ničím převratným. Že takzvaná hustle culture je jen technologiemi aktualizovanou verzí workholismu, který odborné kruhy jako terminus technicus popsaly na začátku 70. let 20. století a po úvodním oslavování ho začaly považovat spíš za psychologický problém.
Oba fenomény sdílejí podobné symptomy, například mazání hranice mezi pracovním a osobním životem, nekončící pracovní dobu, kdy kvůli expanzi digitální komunikace musíte být neustále online, ať jste workoholik, nebo podnikatel rozjíždějící sekundární zdroj příjmů. E-mail můžete vyřídit po půlnoci, telefon kvůli urgentní situaci může zazvonit před probuzením. Pro generaci mileniálů, kteří – ještě jednou – patří k hlavním tahounům tohoto trendu, jde vlastně jen o přenesení zvyků z vysokoškolských studií do pracovní kariéry. Jen místo nočního dohánění zameškaných přednášek před zkouškami se za tmy místo zábavy dodělává práce pro vlastního klienta.
Před zaměstnanci se nicméně stále více otevírá okno příležitostí, které jim umožní vyzkoušet své schopnosti a potenciál za hranicemi své výplatní pásky. Na internetu se nacházejí stovky nebo spíš tisíce (nutno říci informačně spíše jalových) tutorialů typu „100 způsobů, jak si měsíčně přivydělat 1 000 dolarů“ a kolem side hustle vznikla celá kultura služeb, blogů nebo konzultačních online fór. „Hustle hnutí“ má dokonce svou bibli, knihu Rise and Grind amerického obchodníka a motivačního řečníka Daymonda Johna, který se proslavil podnikatelským pořadem Shark Tank (v Česku se koncept vysílal pod názvem „Den D“), a třeba i svoje média: na koleně a jako vedlejšák vzniknuvší newsletter The Hustle, který propaguje právě úspěšné bokovky a který aktuálně odebírá více než 1,5 milionu lidí. Samotní hustleři pak velmi ochotně sdílejí své hustlerské know-how a dělí se o nuance ze svých sekundárních kariér.
Celou barevnost života a potenciální škálu problémů spojenou s hustlingem popsala v textu Columbia Journalism Review novinářka Julie Zauzmer. Ta je „přes den“ reportérkou píšící o náboženské problematice do prestižního listu Washington Post, zatímco večer a o víkendu vyrábí z balónků nafukovací zvířátka. „V Postu chci zůstat do konce života, ale balónků se nehodlám vzdát,“ prohlásila Zauzmer. „Baví mě to a zároveň vedle zhruba tisícovky dolarů měsíčně mi to dává pocit jistoty a možnosti výběru,“ vysvětlila a zároveň zdůraznila, že i takto odlišné specializace mohou přinést střet zájmů. Vystoupení na párty pořádané Hillary Clinton totiž musela kvůli pravidlům ve své hlavní mediální práci odmítnout.
.png){kind=avatar}
