Běhat pomalu | Marwick.cz
Marwick.cz

Běhat pomalu

Běhat pomalu

Rozhovor 1.4.2018 Štepán Kačena

Miloš Škorpil je živá reklama na běh. Ve sto letech plánuje běžet maraton v Honolulu a na konci rozhovoru, který byl dlouhý jako slušný amatérský čas na deset kilometrů (43 minut), už autorovi samovolně tyká. Start rozhovoru přitom nebyl nejzdařilejší.

Proč běháte?
To je blbá otázka.

Tak když to řeknu jinak: Co vás žene?
Nevím, co mě žene, ale hlavně se potřebuju hýbat. V mládí jsem byl a asi jsem doteď, jak se moderně říká, hyperaktivní. Pohyb mi byl vrozený. Můžu být bez běhání, ale nemůžu být bez pohybu.

Vedli vás k pohybu rodiče? Sportovali?
Nejsem ze sportovní rodiny. V rodině nikdo nesportoval. Hned jak jsem začal být hyperaktivní, mě dali rodiče do Sokola. Tam se dělalo všechno: běhalo, cvičilo na nářadí, chodilo na výlety. Pak jsem chodil do gymnastiky, ale dělat půlhodiny kotrmelce bylo na hlavu a na žaludek. (směje se) V jedenácti letech se v Počernicích konal Běh Mladé fronty, okresní přebor. Kamarád, co bydlel přes ulici, mi říkal, jestli bych s nimi nešel. Tak jsem šel, vyhrál mladší žáky, začal chodit na atletiku a vydržel u toho do dneška.

Proč je běhání dnes tak populární?
Běhání nebo chůze je sport, pro který člověk moc nepotřebuje. Můžeme vyjít a jít nebo běžet, kam chceme. Je to velmi přístupný sport, při němž si člověk vyčistí hlavu. Může při něm být sám se sebou, alespoň nějakou dobu, a od všeho ostatního se oprostit. Prvních pět deset minut se mu v hlavě honí otázky, pak se to všechno krásně rozprostře do ztracena a člověk si běží a může se věnovat jenom sám sobě. Je to čas, který by si člověk měl sám věnovat, protože jinak nikdy nezjistí, jaký je, co je zač, kam vlastně směřuje. A to je potom problém v obecném životě – přešlapuje na místě nebo se žene za něčím, protože je to moderní.

V knize Škorpilova kniha běhu máte varování pro zadané ženy, že běh člověka změní a jejich dosavadní partner jim může začít vadit. Proč varujete ženy? Mají to muži jinak?
To platí i pro muže. Chlapi to ale podle mě tolik neřeší, jestli se žena změnila, nebo nezměnila. Jdou si tvrdě za svým, kolikrát bez ohledu na protějšek. Ženám ale najednou začne vadit, když zjistí, že s partnerem v podstatě přestávají mít cokoli společného. Ženy jsou přemýšlivější a víc jim jde o to, prožívat život společně s druhým.

V jednom rozhovoru jste říkal, že běhání lidem znechutí škola. Jak by se mělo správně učit běhat?
Hlavně by se to mělo učit. Učitelé by se běhu měli věnovat, jednou za týden, za čtrnáct dní by s dětmi měli udělat běžecký trénink, aby jim to přišlo vlastní. A ne na konci roku říct: „Dneska poběžíme Coopera.“ (pozn. red.: dvanáctiminutovka) A před startem říct: „Běžte, jak nejrychleji umíte.“ Děti hned po startu vyrazí nejvíc, co to jde, a po 400 met­rech potupně zvracejí v příkopě. A tuhle zkušenost si odnášejí do života s tím, že tohle je běh. Tohle ale vůbec běh není. Já učím lidi, aby běhali pomalu.

Jak je to učíte?
Základem běhu a vytrvalostních sportů je dýchání. Základní pravidlo pro běh, pro vytrvalostní sporty i pro život je, že nikdy nemůžeme udýchat tempo. Vždycky to tempo musíme přizpůsobit tomu, co jsme schopní udýchat. Je potřeba se rozbíhat pomalu, postupně zrychlovat a přidávat si dávky.

2strana

Na svém webu nabízíte výuku přirozeného běhu. Když je běh přirozený, jak to, že se musí učit?
Dobrá otázka. Máte děti?

Mám.
A jak jsou staré?

Dva a půl a pět a půl. 
Možná si pamatujete, že když děti začnou chodit, tak vlastně začnou běhat. Protože jak mají těžkou hlavu oproti tělíčku, tak ona je převažuje dopředu a děti si dají ruce před sebe. My máme za to, že si vyčuraně zkracují vzdálenost k cíli, ale ono je to kvůli rovnováze. Když zvednete ruce, podsune se vám v kyčlích zadek dopředu do osy těla. Automaticky vám začnou jít nohy dozadu a to je právě přirozený běh. Dneska ale děti už od malička jezdí všude autem, přirozeného pohybu máme málo, takže zapomínáme, jak má vlastně vypadat. A za druhé děláme to, co vidíme. Devadesát procent lidí, kteří běhají, běhá technicky špatně – já tomu říkám chůze se skočnou fází.

Jak tedy přirozený běh vypadá?
Popsat přirozený běh je těžké, zkusím to takhle: Když něco děláte a máte pro to talent, jde vám to „jakoby samo“. U přirozeného běhu je to stejné. Pokud někdo vedle vás poběží a vy budete mít pocit, že mu to jde samo, že vlastně nemusí vynakládat žádnou energii a prostě jen tak lehce pluje vzduchem, tak to je přirozený běh. Ve chvíli, kdy se podíváte na sebe, jak jste celý brunátný od vynakládané námahy, pochopíte, že tady něco nehraje, že to není spravedlivé.

Miloš Škorpil
Pětašedesátiletý ultramaratonec a zakladatel Běžecké školy je patrně nejznámějším českým trenérem běhu. Dvojnásobný mistr České republiky v běhu na 24 hodin (1991, 1999) oběhl v letech 2000, 2006 a 2010 Českou republiku. V roce 2003 doběhl z Prahy na Sněžku za 22 hodin a 40 minut. O rok dříve absolvoval 246 kilometrů dlouhý Spartathlon za necelých 33 hodin. S manželkou Danou Škorpilovou provozuje Běžeckou školu, pořádá besedy, soustředění i běžecká školení pro firmy. Píše také knihy.

Základní pravidlo pro běh, pro vytrvalostní sporty i pro život je, že nikdy nemůžeme udýchat tempo

Z vašich textů a vyjádření by člověk mohl nabýt dojmu, že běh je lék. Je to tak?
Běh a pohyb jsou lék, protože nás učí dýchat. S oblibou dávám lidem otázku: Jak dlouho vydržíme bez jídla? Čtyři týdny až měsíc. Jak dlouho vydržíme bez vody? Čtyři dny až týden. Jak dlouho vydržíme bez kyslíku? V řádu minut. Kyslík je hrozně důležitý pro spoustu pochodů, hlavně pro metabolismus. Metabolický systém si můžeme představit jako velkou pec, která hoří. K tomu, aby kamna hořela, potřebují kyslík. Když není, tak vlastně pomalu umíráme. Proto ten pohyb. Ale není to sport, nezáleží mi na tom, jakým tempem to uběhnu, ale abych se pravidelně hýbal.

Označujete se za poradce zdravého životního stylu. Proč už nejste trenér?
Myslím, že už nejde jen o sport, ale o celkový přístup k životu – abych se smysluplně pravidelně hýbal, jedl tak, aby mi jídlo dodalo co nejvíc energie, chutnalo mi, abych si ho užíval. Obecně chceme lidi s manželkou Danou rozhýbat.

Daří se to?
My jsme otroci všech těch vymožeností, které jsme si vymysleli, robotů a tak. Z toho pramení, že lidi už nemají žádnou fyzičku. Dřív přišla ženská domů, když chtěla upéct, musela zadělat těsto, nejdřív navážit. My jsme ten drobný pohyb ze života odstranili a kvůli tomu Světová zdravotnická organizace říká, že člověk by měl zařadit 40 minut pohybu denně. Není to sport, ale to, že půjdete nakoupit a půjdete pěšky, a ne autem. Máte před sebou schody v baráku, tak je vyjdete pěšky. Dolů sjeďte klidně výtahem, to mi nevadí, když vás bolí kolena. Ze začátku lapáte po každém druhém schodu po dechu, po dvou třech týdnech je vyjdete plynule.

Co je na trenérské nebo, chcete-li, poradenské práci nejtěžší?
Naštěstí nejsem klasický trenér, abych s lidmi na dráze trávil dvě tři hodiny denně. Spíš se snažím vést je k samostatnosti, aby o tom přemýšleli. Klidně je nechám dělat chyby, protože vím, že našimi nejlepšími učiteli jsou naše vlastní chyby. Lidi mi nejdou na nervy, a kdyby mi šli, tak si udělám v prosinci měsíc dovolenou a je to. Navíc jsem od listopadu v důchodu. (směje se)

Co říkáte na technologie a běhání – fitbity, statistiky, lidé se svítícími mobily na bicepsech, sdílení na sociálních sítích. Neničí to běžecký zen?
Určitě ano, ale protože jsme děti techniky, spousta lidí by bez toho ani nevyběhla. Technika je dobrý pomocník, ale zlý pán. Sporttestery jsou dobré na začátek, pokud ctím tepové frekvence a to, co mi sporttester říká, například že mám zpomalit. Ve chvíli, kdy na to nedbám, jsou to vyhozené peníze. Já spíš lidi učím, aby sporttester nepoužívali, není to nutné.

Děti hned po startu vyrazí nejvíc, co to jde, a po pár metrech potupně zvracejí v příkopě.

6strana

Na co se mají lidé soustředit, když s běháním začínají?
Je určitě lepší soustředit se na dech, ale bohužel někteří lidi to už dnes neumí. A naopak to honí, protože když jde člověk běhat poprvé, tak všichni okolo běhají rychleji a on se jim chce vyrovnat. Za chvilku se zastaví, protože to nemůže udýchat. Rozbíhat se mám pomalu, rozdýchat to, zásobit tělo kyslíkem, abych rozjel všecky funkce v těle, a pak až držet svoje optimální tempo, ve kterém jsem schopen běžet dlouho. Na konci zase trochu povolit a ulevit. Trénink by měl vždy končit uvolňující fází. 

Proč?
Lidé si zpětně pamatují hlavně konec. Když jsme v něm zřízení jako na té základní škole, pamatujeme si jen to. Když si deset minut před koncem ulevíme, zpomalíme a vydýcháme se, tak se díky tomu, že už jsme nahodili regeneraci, cítíme i druhý den dobře. Pamatujeme si už spíš úlevu než tu devastaci.

autor
Štepán Kačena
Manager, KPMG Česká republika
Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

„Žádná jiná společnost v minulosti nebyla tak bohatá, jako ta naše, a zároveň se lidé nikdy v dějinách tolik nehonili za tím, aby se uživili,“ říká filosof Václav Němec a zamýšlí se nad tím, co budeme dělat, až nás stroje pošlou domů z práce.

Rozhovor 25.10.2019 Zuzana Válková
I na krizi se dá vydělat

I na krizi se dá vydělat

Pokud firma zvládne krizovou situaci elegantně vyřešit, může se zákazníkova loajalita dokonce zvýšit, říká psycholožka Eva Höschlová. Mluvili jsme s ní o důvěře, psychologii nakupování i chybách v komunikaci, které firmy často dělají.

Rozhovor 10.1.2019 Markéta Hronová
Nechovat se „leskle“

Nechovat se „leskle“

Co si běžné firmy mohou vzít od těch rodinných? A co je pro fungování rodinných firem nejhorší? Mluvili jsme s Liborem Suchánkem, zakladatelem společnosti Sulko.

 

Rozhovor 17.7.2018 Štepán Kačena
Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Pozor na fotky na facebooku, i na nich jsou vidět vaše otisky prstů, varuje profesor Martin Drahanský, český expert na biometrické zabezpečení.

Rozhovor 14.5.2018 Pavel Kalouš
Neumíme se dohodnout

Neumíme se dohodnout

„V Česku se nám vede dobře, moc to ale nevidíme,“ říká v rozhovoru soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka a vysvětluje, v čem je silná a slabá česká veřejná správa.
Rozhovor 1.4.2017 Pavla Francová
Praha potřebuje současné domy

Praha potřebuje současné domy

David Vávra si přál, abychom mluvili hlavně o jeho práci architekta. Udržet ale povídání s hercem, spisovatelem nebo také příležitostným básníkem u jedné profese je nesmírně těžké.

Rozhovor 1.12.2016 Ivo Půr
Catering je b2b byznys

Catering je b2b byznys

Je šťastný. Přitom ve velkém podniká v gastronomii, což by mnohým mohlo připadat stresující. Sanjiv Suri založil a šéfuje Zátiší Group. I když ne tak docela – práci se totiž naučil delegovat a věnuje se kromě byznysu také filantropii.
Rozhovor 1.6.2016 Eva Samšuková
První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

Klasická hudba a finance jen zdánlivě vypadají jako dva zcela odlišné světy. V určitých bodech se prolínají a houslový virtuos Josef Špaček si o tom s námi mimořádně otevřeně popovídal.
Rozhovor 1.4.2016 Jana Divišová