.jpg)
Žádná z otázek inspirovaných financemi nebo marketingem neskončila v příjemné pražské kavárně na Starém Městě, kde Josef Špaček bydlí, „pod stolem“. Na schůzku přišel vstřícný, elegantní mladý muž, na kterém nebylo ani v nejmenším znát, že je právě uprostřed zkoušení náročného programu a jen co rozhovor skončí, vydá se do Rudolfina na další zkoušku České filharmonie.
Zastihli jsme vás přímo uprostřed zkoušek houslového koncertu Ludwiga van Beethovena. O tomto skladateli jste se v médiích už několikrát zmínil, že je jedním z vašich vzorů. Právě Beethoven to neměl s penězi celoživotně vůbec snadné. Vydělávat začal už v jedenácti letech jako člen divadelního orchestru, ve třinácti byl varhaníkem, v sedmnácti mu byl předáván i plat jeho ovdovělého otce, který byl alkoholik, a Beethoven se staral o dva mladší bratry. Jaký vy jste byl v jedenácti nebo sedmnácti?
Já jsem také vydělal nějaký ten první peníz už jako malý kluk, když jsem hrál třeba na rodinné akci a některá z tetiček mi dala nějakou tu korunu. Vždycky jsem byl hodně spořivý, takže jsem si všechny honoráře, kterých začalo postupně přibývat, ukládal do krabičky. Až později v dospělosti jsem zjistil, že to není úplně ideální způsob spoření. Moc se neúročí. Přibližně do osmnácti let jsem si pořádně nic nekoupil, ale pak jsem jednoho dne šel a pořídil si skvělé horské kolo. Měl jsem z něj velkou radost, byl to moc pěkný pocit, že jsem si na ně vydělal úplně sám. Jak moje kariéra postupovala, honoráře přirozeně rostly, ale nemělo to nijak závratnou křivku. První kšeft za tisícovku jsem odehrál až téměř plnoletý. Muzikanti sice přijdou do kontaktu s penězi o něco dříve, než je pro jejich vrstevníky obvyklé (těžko si nějaký matematik v jedenácti letech vydělá, že?), na druhou stranu se poměrně záhy dostanete k platovým stropům, a pokud nejste Beyoncé nebo Britney Spears, už vám honoráře příliš nestoupají.
Housle zblízka
Josef Špaček ml. objevil první housle jako tříletý ve skříni svých rodičů – jeho tatínek Josef Špaček st. je skvělým violoncellistou a rovněž mnoho let působí v České filharmonii. Momentálně hraje Josef Špaček na nástroj z dílny francouzského mistra Jeana-Baptista Vuillauma, který získal prostřednictvím dealera houslí v obchodě s hudebninami v New Yorku.
Vzhledem k náročnému programu a nutnosti cvičit je asi lepší svěřit záležitosti ohledně rozvoje kariéry či sjednávání smluv manažerovi, že?
Přesně tak. Já měl velké štěstí, že jsem během účasti na prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu (Josef Špaček se jako zatím jediný houslista v historii české klasické hudby stal v roce 2013 laureátem této hudební ceny, pozn. aut.) potkal skvělého člověka a profesionála, jemuž opravdu bezvýhradně věřím. Jde o oboustranný vyvážený vztah, který se pozvolna zformoval také v krásné přátelství, na jehož začátku byl ovšem oboustranný risk. Byl jsem neznámý mladý talent, nemuselo to se mnou vyjít. Teď to funguje tak, že můj manažer vyjednává velké koncerty a jejich podmínky a pro mě se tak otevírá prostor věnovat se naplno svému zaměstnání a cvičení. Občas vezmu ale i kšeft, který mi zprostředkuje někdo z přátel v branži, kde se po těch letech samozřejmě všichni známe.
Jen na okraj, housloví virtuosové používají slovo „kšeft“?
Jasně. Všichni muzikanti říkají takovou okřídlenou větu: „Kšeft je věc svatá.“ Dnes jsem zaměstnancem České filharmonie, kterou považuji za úžasného zaměstnavatele, jsem moc hrdý na to, že jsem před několika lety pozici koncertního mistra získal. A vedle toho rozvíjím svou sólovou kariéru, což je v podstatě stejné jako chodit do dvou zaměstnání naráz. Tedy mimořádně náročné zejména po fyzické a časově-organizační stránce. Loňský rok byl až extrém, ale letos se mi zatím daří plánovat lépe. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.
Jak se hledá umělci vašeho formátu hranice, kterou nabídku odmítnout a na co kývnout?
Zprvu velmi složitě, ale musíte se to postupně naučit. Když začínáte, berete, dá se říct, skoro všechno. První „ne“ je těžké, jenže nutné, aby se vaše kariéra mohla rozvíjet dál směrem, kterým si přejete. Já už jsem v pozici, kdy si nabídky vybírám. Hlídat si určitou životní balanc je důležité z uměleckého hlediska, ale také proto, abych celý svůj program vůbec mohl fyzicky a časově zvládnout.
Ještě pojďme na chvíli zpátky k Beethovenovi a dalším géniům klasické hudby. Dal byste se, stejně jako oni, využít jako „automat na peníze“ v roli zázračného dítěte vláčeného od útlého věku po koncertech?
Teoreticky asi ano. Prakticky si ale vůbec nedovedu představit, že by mě moji báječní rodiče k něčemu takovému zneužili. Mě i moje dva bratry a dvě sestry v našich zájmech maximálně podporovali, avšak žádný hon za ziskem by v souvislosti s námi absolutně nepřipadal v úvahu.
Vystudoval jste v zámoří dvě prestižní školy, ve Filadelfii a v New Yorku. Do jaké míry vám pomohla zkušenost s dlouhodobým pobytem v zahraničí zorientovat se ve světě financí? Kolik peněz jste měl například v kapse ve Filadelfii na letišti?
Zajímavá otázka. Nepamatuji se úplně přesně, ale bylo to kolem dvou tisíc dolarů pro osobní potřebu s tím, že škola mi platila ubytování a kapesné. Jenže když jsem se dostavil na určenou adresu, zjistil jsem, že v bytě není vůbec žádný nábytek. Než jsem sehnal postel, přespával jsem ve spacáku na zemi, takže škola života veliká. Přežil jsem to bez úhony, bylo mi sedmnáct a byl jsem nadšený, že můžu studovat hudbu na tak špičkových školách. Pro studenty tam mimochodem mají zajímavý program, který jim umožňuje si po prvním roce studia přivydělat například v knihovně nebo hraním na svatbách, pohřbech, noblesních večeřích apod. To byla pro studenta příjemná záležitost, dostat třeba dvě stě dolarů za večer a ještě báječný steak k jídlu. Také si vzpomínám, že jsem si přivydělával sešíváním not jehlou.
Ruce neruce?
To zase není tak nebezpečné, jak to zní. Na ruce si samozřejmě dávám pozor, ale nechci podléhat nějakým přehnaným strachům. Žiju normálně, nožem krájím.
Dovolte závěrem otázku z oblasti investic. Byl by z vašeho pohledu dobrý nápad, kdyby se realizovala významná investice do koncertního sálu v České republice?
To by byl ten nejlepší nápad! A zároveň si neodpustím poznámku, že už na něj mělo dávno dojít a vedle tradičních prostor, jako je Rudolfinum, které však stále méně vyhovují, už měla v Praze stát moderní budova pro potřeby klasické hudby. Chlubili bychom se jí, stejně jako jiné evropské metropole, které v tomto směru nezaspaly a své projekty už mají. Představoval bych si ji například na Letné s výhledem na Pražský hrad.
