První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno | Marwick.cz
Marwick.cz

První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

Rozhovor 1.4.2016 Jana Divišová

Žádná z otázek inspirovaných financemi nebo marketingem neskončila v příjemné pražské kavárně na Starém Městě, kde Josef Špaček bydlí, „pod stolem“. Na schůzku přišel vstřícný, elegantní mladý muž, na kterém nebylo ani v nejmenším znát, že je právě uprostřed zkoušení náročného programu a jen co rozhovor skončí, vydá se do Rudolfina na další zkoušku České filharmonie.

1. obrázek+text

Zastihli jsme vás přímo uprostřed zkoušek houslového koncertu Ludwiga van Beethovena. O tomto skladateli jste se v médiích už několikrát zmínil, že je jedním z vašich vzorů. Právě Beethoven to neměl s penězi celoživotně vůbec snadné. Vydělávat začal už v jedenácti letech jako člen divadelního orchestru, ve třinácti byl varhaníkem, v sedmnácti mu byl předáván i plat jeho ovdovělého otce, který byl alkoholik, a Beethoven se staral o dva mladší bratry. Jaký vy jste byl v jedenácti nebo sedmnácti?

Já jsem také vydělal nějaký ten první peníz už jako malý kluk, když jsem hrál třeba na rodinné akci a některá z tetiček mi dala nějakou tu korunu. Vždycky jsem byl hodně spořivý, takže jsem si všechny honoráře, kterých začalo postupně přibývat, ukládal do krabičky. Až později v dospělosti jsem zjistil, že to není úplně ideální způsob spoření. Moc se neúročí. Přibližně do osmnácti let jsem si pořádně nic nekoupil, ale pak jsem jednoho dne šel a pořídil si skvělé horské kolo. Měl jsem z něj velkou radost, byl to moc pěkný pocit, že jsem si na ně vydělal úplně sám. Jak moje kariéra postupovala, honoráře přirozeně rostly, ale nemělo to nijak závratnou křivku. První kšeft za tisícovku jsem odehrál až téměř plnoletý. Muzikanti sice přijdou do kontaktu s penězi o něco dříve, než je pro jejich vrstevníky obvyklé (těžko si nějaký matematik v jedenácti letech vydělá, že?), na druhou stranu se poměrně záhy dostanete k platovým stropům, a pokud nejste Beyoncé nebo Britney Spears, už vám honoráře příliš nestoupají.

Vzhledem k náročnému programu a nutnosti cvičit je asi lepší svěřit záležitosti ohledně rozvoje kariéry či sjednávání smluv manažerovi, že?
Přesně tak. Já měl velké štěstí, že jsem během účasti na prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu (Josef Špaček se jako zatím jediný houslista v historii české klasické hudby stal v roce 2013 laureátem této hudební ceny, pozn. aut.) potkal skvělého člověka a profesionála, jemuž opravdu bezvýhradně věřím. Jde o oboustranný vyvážený vztah, který se pozvolna zformoval také v krásné přátelství, na jehož začátku byl ovšem oboustranný risk. Byl jsem neznámý mladý talent, nemuselo to se mnou vyjít. Teď to funguje tak, že můj manažer vyjednává velké koncerty a jejich podmínky a pro mě se tak otevírá prostor věnovat se naplno svému zaměstnání a cvičení. Občas vezmu ale i kšeft, který mi zprostředkuje někdo z přátel v branži, kde se po těch letech samozřejmě všichni známe.

Jen na okraj, housloví virtuosové používají slovo „kšeft“?
Jasně. Všichni muzikanti říkají takovou okřídlenou větu: „Kšeft je věc svatá.“ Dnes jsem zaměstnancem České filharmonie, kterou považuji za úžasného zaměstnavatele, jsem moc hrdý na to, že jsem před několika lety pozici koncertního mistra získal. A vedle toho rozvíjím svou sólovou kariéru, což je v podstatě stejné jako chodit do dvou zaměstnání naráz. Tedy mimořádně náročné zejména po fyzické a časově-organizační stránce. Loňský rok byl až extrém, ale letos se mi zatím daří plánovat lépe. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.

Jak se hledá umělci vašeho formátu hranice, kterou nabídku odmítnout a na co kývnout?
Zprvu velmi složitě, ale musíte se to postupně naučit. Když začínáte, berete, dá se říct, skoro všechno. První „ne“ je těžké, jenže nutné, aby se vaše kariéra mohla rozvíjet dál směrem, kterým si přejete. Já už jsem v pozici, kdy si nabídky vybírám. Hlídat si určitou životní balanc je důležité z uměleckého hlediska, ale také proto, abych celý svůj program vůbec mohl fyzicky a časově zvládnout.

Housle zblízka
Josef Špaček ml. objevil první housle jako tříletý ve skříni svých rodičů – jeho tatínek Josef Špaček st. je skvělým violoncellistou a rovněž mnoho let působí v České filharmonii. Momentálně hraje Josef Špaček na nástroj z dílny francouzského mistra Jeana-Baptista Vuillauma, který získal prostřednictvím dealera houslí v obchodě s hudebninami v New Yorku.

3. obrázek+text

Ještě pojďme na chvíli zpátky k Beethovenovi a dalším géniům klasické hudby. Dal byste se, stejně jako oni, využít jako „automat na peníze“ v roli zázračného dítěte vláčeného od útlého věku po koncertech?
Teoreticky asi ano. Prakticky si ale vůbec nedovedu představit, že by mě moji báječní rodiče k něčemu takovému zneužili. Mě i moje dva bratry a dvě sestry v našich zájmech maximálně podporovali, avšak žádný hon za ziskem by v souvislosti s námi absolutně nepřipadal v úvahu.

Vystudoval jste v zámoří dvě prestižní školy, ve Filadelfii a v New Yorku. Do jaké míry vám pomohla zkušenost s dlouhodobým pobytem v zahraničí zorientovat se ve světě financí? Kolik peněz jste měl například v kapse ve Filadelfii na letišti?
Zajímavá otázka. Nepamatuji se úplně přesně, ale bylo to kolem dvou tisíc dolarů pro osobní potřebu s tím, že škola mi platila ubytování a kapesné. Jenže když jsem se dostavil na určenou adresu, zjistil jsem, že v bytě není vůbec žádný nábytek. Než jsem sehnal postel, přespával jsem ve spacáku na zemi, takže škola života veliká. Přežil jsem to bez úhony, bylo mi sedmnáct a byl jsem nadšený, že můžu studovat hudbu na tak špičkových školách. Pro studenty tam mimochodem mají zajímavý program, který jim umožňuje si po prvním roce studia přivydělat například v knihovně nebo hraním na svatbách, pohřbech, noblesních večeřích apod. To byla pro studenta příjemná záležitost, dostat třeba dvě stě dolarů za večer a ještě báječný steak k jídlu. Také si vzpomínám, že jsem si přivydělával sešíváním not jehlou.

Ruce neruce?
To zase není tak nebezpečné, jak to zní. Na ruce si samozřejmě dávám pozor, ale nechci podléhat nějakým přehnaným strachům. Žiju normálně, nožem krájím.

Dovolte závěrem otázku z oblasti investic. Byl by z vašeho pohledu dobrý nápad, kdyby se realizovala významná investice do koncertního sálu v České republice?
To by byl ten nejlepší nápad! A zároveň si neodpustím poznámku, že už na něj mělo dávno dojít a vedle tradičních prostor, jako je Rudolfinum, které však stále méně vyhovují, už měla v Praze stát moderní budova pro potřeby klasické hudby. Chlubili bychom se jí, stejně jako jiné evropské metropole, které v tomto směru nezaspaly a své projekty už mají. Představoval bych si ji například na Letné s výhledem na Pražský hrad. 

autor
Jana Divišová
Autor
Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

„Žádná jiná společnost v minulosti nebyla tak bohatá, jako ta naše, a zároveň se lidé nikdy v dějinách tolik nehonili za tím, aby se uživili,“ říká filosof Václav Němec a zamýšlí se nad tím, co budeme dělat, až nás stroje pošlou domů z práce.

Rozhovor 25.10.2019 Zuzana Válková
I na krizi se dá vydělat

I na krizi se dá vydělat

Pokud firma zvládne krizovou situaci elegantně vyřešit, může se zákazníkova loajalita dokonce zvýšit, říká psycholožka Eva Höschlová. Mluvili jsme s ní o důvěře, psychologii nakupování i chybách v komunikaci, které firmy často dělají.

Rozhovor 10.1.2019 Markéta Hronová
Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Pozor na fotky na facebooku, i na nich jsou vidět vaše otisky prstů, varuje profesor Martin Drahanský, český expert na biometrické zabezpečení.

Rozhovor 14.5.2018 Pavel Kalouš
Běhat pomalu

Běhat pomalu

Nikdy nemůžeme udýchat tempo, vždycky ho musíme přizpůsobit. To je základní pravidlo pro běh i pro život, říká propagátor běhání Miloš Škorpil.

Rozhovor 1.4.2018 Štepán Kačena
Neumíme se dohodnout

Neumíme se dohodnout

„V Česku se nám vede dobře, moc to ale nevidíme,“ říká v rozhovoru soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka a vysvětluje, v čem je silná a slabá česká veřejná správa.
Rozhovor 1.4.2017 Pavla Francová
Praha potřebuje současné domy

Praha potřebuje současné domy

David Vávra si přál, abychom mluvili hlavně o jeho práci architekta. Udržet ale povídání s hercem, spisovatelem nebo také příležitostným básníkem u jedné profese je nesmírně těžké.

Rozhovor 1.12.2016 Ivo Půr
Catering je b2b byznys

Catering je b2b byznys

Je šťastný. Přitom ve velkém podniká v gastronomii, což by mnohým mohlo připadat stresující. Sanjiv Suri založil a šéfuje Zátiší Group. I když ne tak docela – práci se totiž naučil delegovat a věnuje se kromě byznysu také filantropii.
Rozhovor 1.6.2016 Eva Samšuková