Praha potřebuje současné domy | Marwick.cz
Marwick.cz

Praha potřebuje současné domy

Praha potřebuje současné domy

Rozhovor 1.12.2016 Ivo Půr

David Vávra si přál, abychom mluvili hlavně o jeho práci architekta. Udržet ale povídání s hercem, spisovatelem nebo také příležitostným básníkem u jedné profese je nesmírně těžké.

Tvorba vašeho ateliéru z poslední doby je mix veřejného a soukromého prostoru. Co vás baví více?
Na tom nesejde. Každý architektonický úkol je hezký, protože je inspirativní. A čím je úkol komplikovanější, tím je zajímavější.

Jaká by tedy byla stavba, kterou byste stavěl vyloženě rád?
Je to každá, kterou aktuálně stavím. Nemám sen o úkolu, který přijde. Dostal jsem k vyřešení dům v estetice 70. až 80. let a k tomu dostavěný v 90. letech, a najednou musíte něco udělat. Svým způsobem je to silný, sevřený dům, ovšem na druhé straně s nic moc detailem prefabrikace socialistické velkovýroby. To jsou úkoly, které mě zajímají – je dobré, když se člověk trochu trápí.

Když jste narazil na 90. léta, je to období, na které z pohledu architektury raději zapomeneme?
Socialistický realismus, ve kterém vznikly i výjimečné stavby, se narodil s pamětí kvalitního prvorepublikového řemesla. Devadesátá léta naopak přišla po socialistické nekvalitě a po odfláknutých stavbách, takže to měla nesmírně těžké. Na druhou stranu to byla společensky ohromně silná doba. Bohužel se nabytá svoboda v žádném domě nezúročila. Chybí tu její výrazná stopa, možná Tančící dům je takový náznak.

Praha je někdy nazývána skanzenem, debata o Kaplického chobotnici už pominula… Jakou stavbu byste v Praze rád viděl vzniknout?
Praha je vědomě zachovávaný skanzen, ale město nemůžete chránit absolutně jako rezervaci. Praha se proměňovala posledních 500 let a má se proměňovat dál. Určitě je potřeba zvýšené ostrahy nad záměry investorů, ale současné baráky Praha potřebuje. Jak by měly vypadat, tušíme, ale je třeba trochu více odvahy, trochu více důvěry architektům. V panoramatu Pražského hradu se musí objevit prvek současnosti. V diskusi o chobotnici často padalo, že byla příliš blízko Hradu, já říkal, že naopak byla příliš daleko. Měla doplňovat historickou siluetu, klidně stát, s nadsázkou, na třetím nádvoří.

V rámci Šumných stop (seriál mapující vliv českých architektů v zahraničí) jste některá města poznal hodně detailně. Máte některé z nich nejraději?
Nový československý stát byl ve 20. letech otevřený nové architektuře. Nejen v té samé době, ale již na konci 19. století řada českých nebo v Česku narozených architektů měnila strukturu měst. Karel Pařík udělal svými budovami v případě Sarajeva z orientálního tržiště evropské velkoměsto. Antonín Raymond je asi nejpracovitějším architektem 20. století. A takto můžeme pokračovat dalšími světovými metropolemi, které změnili čeští architekti a o nichž se u nás moc neví.

David Vávra (* 1957 Praha)

Český architekt, herec a spisovatel. Absolvoval Fakultu stavební ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze. Patří k zakladatelům divadla Sklep, jehož domovská scéna Kulturní centrum Dobeška mimo jiné nese Vávrův architektonický rukopis. Mezi jeho nejznámější architektonické realizace patří například revitalizace bývalé tovární budovy Vertex na královéhradeckou knihovnu, interiér Švandova divadla a řada vil a bytových domů od Šumavy po Krkonoše. Vedle divadla a architektury se mimo jiné proslavil také jako spoluautor a průvodce televizního seriálu Šumná města a v současné době Šumné stopy.

3. obrázek

Existuje ještě vůbec něco jako česká architektonická škola?
Určitě ano. Z 90. let bych jmenoval Josefa Pleskota nebo Alenu Šrámkovou a celá řada lidí má svůj styl. Ještě nám ale chybí dostatečný odstup od 90. let, takže je nedokážeme hodnotit. Česká současná architektura nechybí, nesehrává ale takovou rozhodující roli ve společnosti, jakou sehrávala za první republiky. Existuje snad jen jedno české město, které je z tohoto pohledu zcela výjimečné, a to je Litomyšl, kde moderní architektura našla adekvátní vyznění v historickém kontextu města a je mu rovnocenným, demokratickým partnerem.

Pro náš rozhovor jste zvolil kavárnu Kaaba s celkem výrazným interiérem. Má pro vás nějaký hlubší význam?
Konvenuje s mým souzněním s architekturou Brusel, Expo 58. Řada jednotlivců z mé generace jsou dětmi této architektury, dětmi plastových sedaček, barevné malby apod. Je to architektura, která náš život velice ovlivnila. Šlo o estetický styl, který překvapivě zlidověl. Nestává se často, aby se takto silná výpověď stala běžnou touhou lidí. Možná tomu napomohla paměť první republiky a diktát stalinské architektury. S Bruselem najednou přišla svobodná doba, která přinesla křivku, organické tvary, a lidé zatoužili po něčem novém. V tom stylu je výrazný otisk modernity. Do chaloupek někde na Broumovsku, do dřevěnic přišla výmalba trojúhelníků, potisky plastových ubrusů. Proto sem rád chodím, jsem v podstatě sentimentálně konzervativní.

4. text+obrázek
5. obrázek+text

Symbolizuje podobně něco dnešní dobu? Pozorujete nějaký trend?
Postmoderní doba výrazné trendy nemá. Pohybujeme se od extravagance, kde můžete mít všechno, až po abstrakci, kde naopak není nic navíc. Stále si ale musíme připomínat, že nemáme od současnosti potřebný odstup a nevíme, co z ní přežije.

Na čem pracujete právě teď?
Nedávno bylo otevřeno kladenské divadlo, které prošlo radikální rekonstrukcí, jejíž podoba vzešla z mého ateliéru. Dále pracuji na pokračování knihy, jež vyšla loni a jmenovala se „Tři cesty za architekturou“. Byla o cestě za základy našeho poznání, čili do Řecka, Izraele a nakonec po stopách vývozu této kultury do Latinské Ameriky. Kniha, na které teď pracuji, má vyjít zhruba za měsíc, jmenuje se „Jedeme k moři“ a je o cestě do Chorvatska. Ve stručnosti je o tom, že k moři nemáme spěchat, ale že se máme zastavit už v Brně, ve Vídni, v Grazu, tedy ve Štýrském Hradci, ve Slovinsku, v Bosně, ve Slavonii a pak teprve pokračovat na pobřeží. Bude o architektuře míst, ale třeba i o pití vína.

autor
Ivo Půr
Autor
Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí

„Žádná jiná společnost v minulosti nebyla tak bohatá, jako ta naše, a zároveň se lidé nikdy v dějinách tolik nehonili za tím, aby se uživili,“ říká filosof Václav Němec a zamýšlí se nad tím, co budeme dělat, až nás stroje pošlou domů z práce.

Rozhovor 25.10.2019 Zuzana Válková
I na krizi se dá vydělat

I na krizi se dá vydělat

Pokud firma zvládne krizovou situaci elegantně vyřešit, může se zákazníkova loajalita dokonce zvýšit, říká psycholožka Eva Höschlová. Mluvili jsme s ní o důvěře, psychologii nakupování i chybách v komunikaci, které firmy často dělají.

Rozhovor 10.1.2019 Markéta Hronová
Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Nejlepší zabezpečení je vaše sítnice

Pozor na fotky na facebooku, i na nich jsou vidět vaše otisky prstů, varuje profesor Martin Drahanský, český expert na biometrické zabezpečení.

Rozhovor 14.5.2018 Pavel Kalouš
Běhat pomalu

Běhat pomalu

Nikdy nemůžeme udýchat tempo, vždycky ho musíme přizpůsobit. To je základní pravidlo pro běh i pro život, říká propagátor běhání Miloš Škorpil.

Rozhovor 1.4.2018 Štepán Kačena
Neumíme se dohodnout

Neumíme se dohodnout

„V Česku se nám vede dobře, moc to ale nevidíme,“ říká v rozhovoru soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka a vysvětluje, v čem je silná a slabá česká veřejná správa.
Rozhovor 1.4.2017 Pavla Francová
Catering je b2b byznys

Catering je b2b byznys

Je šťastný. Přitom ve velkém podniká v gastronomii, což by mnohým mohlo připadat stresující. Sanjiv Suri založil a šéfuje Zátiší Group. I když ne tak docela – práci se totiž naučil delegovat a věnuje se kromě byznysu také filantropii.
Rozhovor 1.6.2016 Eva Samšuková
První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

Klasická hudba a finance jen zdánlivě vypadají jako dva zcela odlišné světy. V určitých bodech se prolínají a houslový virtuos Josef Špaček si o tom s námi mimořádně otevřeně popovídal.
Rozhovor 1.4.2016 Jana Divišová