Neumíme se dohodnout | Marwick.cz
Marwick.cz

Neumíme se dohodnout

Neumíme se dohodnout

Rozhovor 1.4.2017 Pavla Francová

„V Česku se nám vede dobře, moc to ale nevidíme,“ říká v rozhovoru soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka a vysvětluje, v čem je silná a slabá česká veřejná správa.

Můžeme být pyšní na českou veřejnou správu?
Neřekl bych pyšní, ale můžeme s ní být docela spokojení. V běžném denním životě funguje slušně. To, co od státu potřebujeme, více či méně složitě nakonec dostaneme. Problémy nastávají ve chvíli, kdy má veřejná správa řešit nějaké velké úkoly, jako třeba postavit dálnici nebo rozhodnout, jestli rozšíříme Temelín.

Které oblasti jsou nejvíce problematické?
Nefungují komplexnější a kontroverznější věci. Typickým příkladem je povolování staveb. Je logické, že nová stavba většinou někomu vadí. Háček je ale v tom, že naše veřejná správa neumí takové konflikty v rozumném čase řešit tak, aby byli všichni víceméně spokojení. Nebo tak, aby se ti, kteří spokojení nebudou, s daným rozhodnutím smířili. To je důvod, proč u nás stavby tak dlouho trvají. Kromě toho tu chybí stabilita, zejména zákonů. Není to česká specialita, jde o znak typický pro celou západní civilizaci, protože svět je velmi komplexní a podstatná část ekonomického boje se dnes vede o regulace. Když si někdo prosadí novou regulaci nebo tu již existující nastaví výhodným způsobem, může na tom hodně vydělat. A jiný naopak třeba prodělá. Z toho vyplývají neustálé změny nebo alespoň pokusy o změny regulatorního rámce.

Zastavím se u té vratké stability, souvisí to s politickou kontinuitou?
Ano, to je něco, co tu chybí. Jsou věci, které potřebují jasná a dlouhodobá politická rozhodnutí, jako třeba to, že se budou stavět dálnice, vysokorychlostní železnice nebo rychlý internet. Je nutné to rozhodnout, mít plán a třeba 20 let na něm pracovat. V Německu mají takový systém na dálniční stavby. U nás se ale nepříliš závazné koncepce často mění podle toho, jaké jsou zrovna politické priority. To je velký problém.

A co se týká běžných staveb?
Tady chybí základní schopnost dosahovat konsenzu na úrovni obcí, krajů a i městských částí. Aby město urbanisticky nějak vypadalo, vyžaduje to léta kontinuity, která třeba v Praze vůbec není. To platí ale i pro ostatní větší města. V Brně se roky dohadují o přesunu nádraží, což jim blokuje nejen rozvoj obrovské lokality, ale například i další kroky v rozvoji dopravní infrastruktury. Když to shrnu, tak velký problém je neschopnost dosahovat zásadního konsenzu.

Co se s tím dá dělat?
To nevím. Je to dáno charakterem společnosti, politických střetů, mentalitou lidí.

2. text+obrázek

Existují nějaké mechanismy, které by mohly zajistit vyšší míru kontinuity a nezávislosti na politickém dění?
V podstatě ne. V důsledku jsou všechna rozhodnutí, jako například jestli a kde se bude něco stavět, politická. Zda postavíte na Pankráci mrakodrapy, nebo uděláte obchvat města, závisí na tom, co si myslí lidé a jejich politická reprezentace. Je iluze věřit, že všechno má expertní řešení. Nemá. Mrakodrapy tam buď můžou stát, nebo nemusí. Pro nás bylo vždycky vzorem Německo, ale myslím, že v posledních 10 až 15 letech se ukazuje, že ani Německo neumí všechny věci udělat dobře. Vzpomeňte na berlínské letiště, nádraží ve Stuttgartu nebo na chaos, který si prožili při přijímání uprchlíků a neschopnosti je evidovat. I ta nejorganizovanější evropská společnost začíná narážet na problémy komplexity. Obávám se, že to nemá úplně jednoduché řešení. Druhým případem je pak třeba Čína, kde se vás nikdo neptá, jestli chcete někde dálnici. Prostě ji postaví. Ale chceme tohle? Já ne. To raději ty spory a prodlužování, ale nakonec také výsledek, který bude přijatelný pro co možná nejširší okruh lidí. Chápu však, že developeři chtějí stavět. Určitý jasný rámec a právní jistotu jim stát prostě musí poskytnout. Jinak budeme zbytečně plýtvat zdroji a blokovat rozumný rozvoj.

Karel Šimka

Karel Šimka je soudcem Nejvyššího správního soudu. Vystudoval právo a politologii na univerzitách v Plzni, Praze a Pasově, působil jako civilní soudce. Šimka zkoumal pro projekt Aspen Institutu „Česko: Jak jsme na tom?“ oblast výkonu veřejných institucí v Česku.

„Pesimismus je pro Čechy motorem něco dělat, i když pořád brbláme.“

Nejde jen o developery, ale právě třeba o silnice a celkový rozvoj infrastruktury.
Jistě. Některé dílčí problémy řešení mají. Třeba infrastruktura je otázkou kvalitního infrastrukturního zákona, který určí, jakou chceme dálniční síť, a pak ji po určitých větších funkčních celcích povolíme a postavíme. To se dá napsat do zákona i o železniční infrastruktuře a podobně. U dálnic je nejhorší kouskování staveb, kdy pak pro každý úsek o pár kilometrech potřebujete samostatná povolení. Výsledkem je dálniční síť děravá jak ementál. Tohle se řešit dá. Ale nedá se jednoduše vyřešit, aby byl pozítří rozhodnutý územní plán Prahy. Tam je složitostí a protichůdných zájmů prostě hodně. Zpomalují to také soudní přezkumy. Ty mají ale i pozitivní efekt – nutí veřejnou správu dělat svou práci pořádně a hledat a nacházet obecně přijatelná řešení. Pokud by se toto zrušilo, tak bychom dávali veřejné správě téměř neomezené možnosti dělat si, co chce. Je otázka, jestli to chceme riskovat.

Zmínil jste, že v běžném životě funguje veřejná správa slušně. Co tím přesně myslíte?
Věci typu, že vám vymění občanku nebo vám dají sociální dávky, fungují, a dokonce tak, že nevytváří příliš mnoho negativ. V některých státech sociální systém produkuje hodně lidí, kteří jsou na něm závislí. U nás se toto děje v menší míře než jinde. Jistě, když se podíváte na regulaci a správu podnikání, tak tam najdeme věci, které lidi obtěžují. Na druhou stranu to je ale cena za spotřebitelský komfort. Lidé chtějí čím dál víc bezpečí a toho se dosahuje tím, že všechno se nějak garantuje, prověřuje a zajišťuje. A to s sebou nese samozřejmě nějaké náklady. Také se můžeme spolehnout, že ráno budou uklizené ulice v Praze 1, kterou v noci procházejí tisíce opilých turistů, že vlaky budou jezdit, a tak dál. Také máme velice dobrou úroveň veřejné bezpečnosti. Česko je relativně bezpečný stát, ve kterém se nepáchá moc zločinů, a zejména ne závažných jako vraždy, násilí, vydírání a podobně.

Velké téma je elektronizace veřejné správy. Jak jsme na tom v tomto směru?
Prožili jsme docela velkou vlnu elektronizace v letech 2007 až 2011. Zavedla se řada věcí od elektronického podpisu až po CzechPointy. Pak jsme ale zaspali a teď je otázka, co dál. Problém naší elektronizace je v tom, že jí chybí komplexní představa, dělá se podle jednotlivých rezortů a málo se myslí na to, že všechny systémy musí být propojitelné a že se nestaví pro úředníky, ale pro lidi. Zároveň bychom měli hodně přemýšlet o bezpečnostních aspektech a systémových rizicích.

Když odhlédneme od jednotlivých aspektů, existuje někde v zahraničí takové fungování veřejné správy, kterým bychom se mohli inspirovat?
Je problém cokoli kompletně převzít z ciziny, inspirovat se v dílčích věcech ale můžeme. Jedním z příkladů je Holandsko, kde je veřejná správa velmi přátelská a pragmatická a dokáže s lidmi mnoho věcí vyjednat, například v daních, takže se vyhnou velkému množství sporů. Německá správa získala autoritu svou vysokou profesionalitou. Ve Švýcarsku najdeme sklony k perfekcionismu, což může být někdy ale až nepříjemné. Navíc tam je silná místní veřejná správa a to může vést k roztříštěnosti země, protože všude neplatí jednotná pravidla. Za zmínku stojí i Estonsko, které je lídrem v elektronizaci, nebo Skandinávie coby příklad pečovatelské veřejné správy. To ale zase může vést k pohodlnosti lidí. Oceňuji také Izrael a jeho přístup k bezpečnosti.

Je na tom lépe i někdo v našem bezprostředním, spíše východním okolí?
Měli bychom se inspirovat v Polsku v jedné extrémně důležité věci – tou je jejich schopnost prosazovat své zájmy v Evropské unii. Jsou schopní efektivně diplomaticky jednat a dosáhnout toho, co chtějí. My naopak neumíme EU spoluvytvářet, což je pro veřejnou správu ohromný průšvih, protože až 70 procent našich regulací je v podstatě evropským právem, a pokud neovlivníte jejich podobu už na evropské úrovni, tak ztrácíte většinu šancí to pak nějak napravit. Bohužel místo toho mnohdy k řešení našich vnitrostátních bojů používáme evropské bojiště.

Jaká je vaše ideální představa o fungování veřejné správy?
Nejdůležitější je podle mě uživatelská vstřícnost. Tedy aby se veřejná správa chovala podobně jako někdo, kdo má zájem vám pomoci. Na jedné straně musí být veřejná správa přátelská a pomáhat lidem a na druhé straně musí být schopna rozpoznat menšinu lidí, kteří přichází s nějakou lumpárnou nebo kverulantským požadavkem, a umět se s nimi vypořádat. A lumpárny potrestat. Tohle je nejobecnější rys, který by měla mít. Jak toho dosáhnout, to už se nedá tak jednoduše popsat, řešení není jednoduché. Uvědomme si ale, že je pro nás v Česku přirozeným referenčním rámcem Německo, absolutní lídr v Evropě prakticky ve všem, od ekonomiky a techniky až po právo a veřejnou správu. Je dobré se srovnávat s tím nejlepším, ale zároveň z toho nemůžeme vyvozovat, že by u nás nic nefungovalo. Máme se dobře, ale nevěříme si a víc vidíme to špatné. Zároveň je ale tento náš pesimismus tak trochu motorem, který nás vede k tomu, že se snažíme něco dělat, i když pořád brbláme.

autor
Pavla Francová
Autor
Běhat pomalu

Běhat pomalu

Nikdy nemůžeme udýchat tempo, vždycky ho musíme přizpůsobit. To je základní pravidlo pro běh i pro život, říká propagátor běhání Miloš Škorpil.

Rozhovor 1.4.2018 Štepán Kačena
Praha potřebuje současné domy

Praha potřebuje současné domy

David Vávra si přál, abychom mluvili hlavně o jeho práci architekta. Udržet ale povídání s hercem, spisovatelem nebo také příležitostným básníkem u jedné profese je nesmírně těžké.

Rozhovor 1.12.2016 Ivo Půr
Catering je b2b byznys

Catering je b2b byznys

Je šťastný. Přitom ve velkém podniká v gastronomii, což by mnohým mohlo připadat stresující. Sanjiv Suri založil a šéfuje Zátiší Group. I když ne tak docela – práci se totiž naučil delegovat a věnuje se kromě byznysu také filantropii.
Rozhovor 1.6.2016 Eva Samšuková
První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

První „ne“ je těžké. Když začínáte, berete všechno

Klasická hudba a finance jen zdánlivě vypadají jako dva zcela odlišné světy. V určitých bodech se prolínají a houslový virtuos Josef Špaček si o tom s námi mimořádně otevřeně popovídal.
Rozhovor 1.4.2016 Jana Divišová